IV.ÚS 1884/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1884/20 ze dne 25. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti INSOLV, v. o. s., sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, insolvenční správkyně konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2020 č. j. 28 Cdo 118/2020-290, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2019 č. j. 8 Co 207/2019-271, rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 20. prosince 2012 č. j. 220893/2012-MZE-12151 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. října 2012 č. j. 9564/2012-MZE-13312, sp. zn. 9 RM11190/2012-13302, v části týkající se pozemku p. č. 751/1, ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 54 m2 v katastrálním území Srdov, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 484, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Ministerstva zemědělství, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. 2. Napadeným rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu bylo rozhodnuto, že na pozemky zapsané pro katastrální území Srdov na listu vlastnictví č. 484 jako pozemky p. č. 897, 880, 882/2, 751/1 a 876, evidované jako ostatní plocha, ostatní komunikace, se vztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), (výrok I), a že na pozemek p. č. 685, evidovaný jako ostatní plocha, neplodná půda, se tento režim nevztahuje (výrok II). Proti výroku I tohoto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který ministr zemědělství shora označeným rozhodnutím zamítl. 3. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2019 č. j. 12 C 45/2013-245, na základě stěžovatelčiny žaloby o nahrazení správních rozhodnutí, rozhodl tak, že na pozemek p. č. 751/1 (dále jen "předmětný pozemek") se režim zákona o půdě nevztahuje (sc. - žaloba o rozhodnutí, zda se na tento pozemek vztahuje režim zákona o půdě) a že se tím nahrazuje v příslušné části výše uvedené rozhodnutí ministra zemědělství, a dále rozhodl o nákladech řízení. 4. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu o nahrazení uvedených správních rozhodnutí vztahujících se k předmětnému pozemku zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl totiž k závěru, že se na něj režim zákona o půdě vztahuje, neboť má charakter pro zemědělskou výrobu pomocného a nepostradatelného pozemku. 5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. nebyly splněny a v případě jeho rozhodnutí o nákladech řízení že není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelčina argumentace 6. Stěžovatelka uvádí, že správní orgány své rozhodnutí zdůvodnily obecně tím, že předmětný pozemek byl součástí zemědělského půdního fondu (dále jen "ZPF"), neboť byl nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, žádné důkazy v tomto ohledu však neprovedly a své rozhodnutí založily na nepodložených domněnkách. Vytýká jim, že se řádně nezabývaly formálním a materiálním znakem příslušnosti předmětného pozemku k ZPF ve smyslu ustálené judikatury i jeho nepostradatelnosti ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen "zákona č. 53/1966 Sb.), k rozhodnému dni (24. 6. 1991), resp. že se nevypořádaly s jejími návrhy a námitkami, a jejich rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. 7. Dále stěžovatelka upozorňuje, že jedinou obranou proti nim byl postup podle části páté občanského soudního řádu, čímž ale došlo k přenesení důkazního břemene na ni, v důsledku čehož musí prokázat skutečnosti před dvaceti pěti lety. Má za to, že nelze po ni spravedlivě požadovat, aby nesla důkazní břemeno, vydaly-li správní orgány rozhodnutí důkazy nepodložené. V této souvislosti upozorňuje, že není schopna důkazy objektivně obstarat, neboť nemá stejné pravomoci jako správní orgán a její pozici ztěžuje i zmíněný časový odstup, a že mělo dojít k přenosu důkazního břemene na vedlejší účastnici, zvláště s ohledem na zpoždění, s jakým bylo rozhodováno. Obecným soudům pak stěžovatelka vytýká, že nevymezily obsah pojmu "nepostradatelnost" ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., a proto nemohly ani vést dokazování tak, aby byly objasněny relevantní skutkové okolnosti. 8. Důsledkem vadných rozhodnutí je, jak stěžovatelka dále uvádí, zánik hospodaření k předmětnému pozemku, což má pro úpadce a potažmo pro jeho věřitele zásadní dopad na jejich majetkovou sféru, což prý představuje hrubý zásah do jejich práva vlastnit majetek. Stěžovatelka poukazuje i na de facto retroaktivní účinky napadených rozhodnutí k rozhodnému dni, což zakládá zásah do právní jistoty a legitimní očekávání věřitelů úpadce. 9. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se jejím dovoláním obsahově nezabýval, ač k jeho odmítnutí nebyly splněny zákonné podmínky, jeho judikaturní odkazy jsou nepřiléhavé, protože se v nich řeší jiná právní otázka, a tudíž nemohl konstatovat, že odvolací soud postupoval v souladu s jeho judikaturou, neboť žádná taková neexistuje. Rozhodnutí tohoto soudu má být podle stěžovatelky formalistické, zneužívající institut odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Má za to, že vymezila právní otázky, které soudy nižších instancí vyřešily nesprávně a které dosud nejsou řešeny judikaturou dovolacího soudu, a namítá, že jí Nejvyšší soud odepřel spravedlnost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 13. Úvodem je třeba zmínit, že obsahově obdobnými ústavními stížnostmi stejné stěžovatelky se Ústavní soud opakovaně zabýval a shledal je zjevně neopodstatněnými [viz usnesení ze dn