IV.ÚS 1884/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1884/23 ze dne 30. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Blažka a Jaroslava Miksy, zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 29 Cdo 3813/2022-1050 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2021 č. j. 47 Co 72/2021-991, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že obchodní společnost ECONTAX, s. r. o., (dále jen "žalobkyně") podala vůči stěžovatelům žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 162 160,70 Kč s příslušenstvím a částky 37 003 Kč. Podle žalobkyně stěžovatelé jako jednatelé obchodní společnosti Stavební obnova, spol. s r. o. (dále jen "společnost") porušili svou povinnost podat kvůli úpadku návrh na prohlášení konkursu společnosti, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda. 3. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 1. 2021 č. j. 11 C 43/2014-947 žalobu zamítl (I. výrok) a uložil žalobkyni povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 576 997 Kč (II. výrok). Podle okresního soudu společnost v rozhodném období v úpadku nebyla, a stěžovatelé proto povinnost podat návrh na prohlášení konkursu neporušili. 4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") k odvolání žalobkyně změnil rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem tak, že uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 162 160,70 Kč s příslušenstvím a částku 37 003 Kč (I. výrok) a na nákladech řízení částku 220 025 Kč a 11 374 Kč, a to v obou případech každý jednou polovinou (II. výrok). Společnost se podle krajského soudu v úpadku nacházela. V rozhodném období měla několik desítek věřitelů, kterým nebyla schopna po delší dobu plnit své splatné závazky. Stěžovatelé o úpadku věděli, a byli proto povinni podat návrh na prohlášení konkursu. Ten však nepodali, a proto odpovídají za škodu, která tím žalobkyni vznikla. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů usnesením ze dne 26. 4. 2023 č. j. 29 Cdo 3813/2022-1050 odmítl, protože dospěl k závěru, že krajský soud postupoval při posouzení stěžovateli předložených právních otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelů 6. Krajský soud dostatečně konkrétně a pečlivě neodůvodnil, kdy a zda došlo k úpadku společnosti. Proto nemohl vyčíslit vzniklou škodu. Stěžovatelé prokázali, že společnost v rozhodném období v úpadku nebyla. 7. Správné právní posouzení v odvolacím řízení si vyžadovalo další skutková zjištění, krajský soud však dokazování o nich neprovedl (a ostatně ani provést nemohl, neboť šlo o podstatné skutečnosti). Krajský soud účelově dotvořil skutkový stav pomocí spekulativních úvah - například tvrzením, že nebyla prokázána schopnost uhradit závazky z majetku společnosti. To však nebylo zjišťováno, a je tedy nepřípustné, že se o tomto argumentu stěžovatelé dozvídají až od krajského soudu. 8. Krajský soud nezopakoval všechny důkazy, které hodnotil jinak než okresní soud, což způsobilo nesprávné skutkové zjištění a právní posouzení. Krajský soud zopakoval dokazování pouze přehledy o závazcích a policejními úředními záznamy, nikoli již přehledy o pohybech na bankovním účtu společnosti, konkursním spisem, znaleckým posudkem a vyjádřením znaleckého ústavu. Změna prvostupňového rozhodnutí kvůli odlišnému hodnocení důkazů provedených prvostupňovým soudem bez jejich zopakování je však neústavní [viz nálezy ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15 (N 140/86 SbNU 399), ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14 (N 35/76 SbNU 485) a ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 9. Krajský soud měl stěžovatele poučit podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v rozhodnutí uvedl, že k závěru o dostatku peněz na účtu společnosti by musela být porovnána hodnota všech závazků splatných v určitém období s hodnotou částek, které se v tomto období nacházely na účtu. Vzápětí však dodal, že žádný takový důkaz proveden nebyl. Podle stěžovatelů je měl poučit a umožnit jim to prokázat. Nejenže šlo o okolnost důležitou pro posouzení úpadku, ale krajský soud navíc označil závěr okresního soudu o dostatku finančních prostředků za nepřezkoumatelný. 10. Krajský soud rozhodl v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, který v dané věci již jednou rozhodoval (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3161/2011). Rozhodnutí krajského soudu je proto překvapivé a odporuje zásadě legitimního očekávání. Nejvyšší soud si navíc za svým názorem v dalším dovolacím řízení nestál. 11. Nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacím soudem [§ 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu]. Tento stav nenapravil ani Nejvyšší soud, který se dovoláním odmítl zabývat. 12. Obecné soudy neřešily výši reálně vzniklé škody. Ta se má podle judikatury Nejvyššího soudu rovnat rozdílu částky, kterou žalobkyně mohla získat, pokud by byl návrh na konkurs podán včas, a částky, kterou získala v pozdějším konkursu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 29 Odo 1220/2005 a ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4269/2014). 13. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neuvádí, že jednatelé ručí za závazky společnosti, pokud nepodali návrh na zahájení konkursního řízení. Obecné soudy však rozhodly, jako by tomu tak bylo. 14. Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné. Krajský soud se nezabýval tím, zda byla společnost schopna splácet své závazky a opomenul její aktiva v daném období. Jeho rozhodnutí vychází z povrchních a obecných zjištění o množství závazků společnosti, z polemiky s názorem okresního soudu o významu obratu finančních prostředků a z konkursního spisu. Společnost nemohla být v úpadku, protože některé její závazky již zanikly a další závazky byla schopna hradit. Ačkoli krajský soud uvedl, že okresní soud měl z úřední povinnosti přihlédnout i k dalším pohledávkám, které v řízení vyšly najevo, již neupřesnil podstatné skutečnosti, tj. o jaké pohledávky jde a jaký mají význam. Nepřípustný je i závěr, že společnost byla neschopná plnit své závazky, pokud hradila závazky s ročním zpožděním nebo pokud k 13. 1. 2004 měla k dispozici hotovost ve výši 1 052 Kč a zůstatek na účtu ve výši 462,86 Kč. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 16. Soudkyně zpravodajka zaslala postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, krajskému soudu a žalobkyni. V žádosti o vyjádření obecné soudy požádala, aby se ve svém případném vyjádření zaměřily na argumentaci stěžovatelů ohledně hodnocení důkazů krajským soudem. 17. Žalobkyně se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Protože byla předtím poučena, že pokud se k ústavní stížnosti nevyjádří, bude se mít v souladu s § 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 občanského soudního řádu za to, že se postavení vedlejší účastnice řízení vzdala, Ústavní soud s ní již dále nejednal. IV.A Vyjádření Nejvyššího soudu 18. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že hodnocení důkazů bez zopakování některých z nich je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nálezy, na které stěžovatelé odkazují, nejsou přiléhavé, protože se týkají hodnocení důkazů výslechem osob a znaleckým posudkem (při jehož provedení se podle Ústavního soudu stejně jako u výslechu osob prosazuje zásada přímosti a bezprostřednosti). Krajský soud nebyl povinen stěžovatele poučit podle § 118a odst. 1 či odst