IV.ÚS 1886/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1886/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Jandové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2022 č. j. 76 ICm 68/2019, 104 VSPH 367/2022-594 (KSLB 76 INS 22654/2011), a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. dubna 2022 č. j. 76 ICm 68/2019-578 (KSLB 76 INS 22654/2011), za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Mgr. Ing. Vlastislava Vlčka, Mgr. Ing. Martina Pinty, obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., sídlem Mozartova 679/21, Liberec, insolvenční správkyně JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D. a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud konstatoval, že jím vyslovený právní názor v jeho rozhodnutí bude pro oba soudy závazný s tím, že rozhodnou i o náhradě nákladů řízení způsobem, jak jej stěžovatelka specifikuje. Obecným soudům má Ústavní soud rovněž uložit povinnost vyjádřit se ke splnění podmínek osvobození stěžovatelky od soudních poplatků. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 3. 2021 č. j. 76 ICm 68/2019-428, KSLB 76 INS 22654/2011 zamítl stěžovatelčinu žalobu o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM") zaniklého prohlášením konkursu na majetek JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D. (I. výrok), jakož i žalobu na náhradu škody ve výši 30 000 000 Kč (II. výrok), stěžovatelce uložil nahradit prvnímu, druhému i třetímu vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (III. až V. výrok), vůči třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení zastavil a vůči prvním dvěma vedlejším účastníkům zamítl žalobu o vypořádání SJM v části návrhu, aby do výlučného vlastnictví stěžovatelky byly přikázány, ev. náleží, v rozhodnutí blíže specifikované movité i nemovité věci (VI. až IX. výrok). 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 29. 3. 2022 č. j. 102 VSPH 368/2021-535, 102 VSPH 369/2021, 102 VSPH 370/2021, 102 VSPH 371/2021 zastavil řízení o odvolání stěžovatelky proti usnesením krajského soudu ze dne 5. 2. 2021 č. j. 76 ICm 68/2019-334, ze dne 16. 2. 2021 č. j. 76 ICm 68/2019-336, ze dne 18. 3. 2021 č. j. 76 ICm 68/2019-380 (I. až III. výrok), zastavil i odvolací řízení o odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu (IV. výrok), a to podle § 104 odst. 2 věty třetí ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a stěžovatelce uložil povinnost nahradit prvním třem vedlejším účastníkům náklady řízení (V. až VII. výrok). 4. Následná ústavní stížnost stěžovatelky proti v bodě 1. uvedenému rozsudku krajského soudu a proti v bodě 2. uvedenému usnesení vrchního soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1021/22 [rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz] odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nevyčerpala proti uvedeným rozhodnutím všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, konkrétně nevyčerpala možnost podat žalobu pro zmatečnost. 5. V návaznosti na uvedené podala stěžovatelka dne 10. 4. 2022 návrh na vydání předběžného opatření a žádost o osvobození od soudních poplatků. Jistotu podle § 75b o. s. ř. neuhradila. Svůj návrh odůvodňovala tím, že podala proti usnesení vrchního soudu ústavní stížnost a dále žalobu pro zmatečnost. Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření odmítl. V odůvodnění připomenul, že rozsudkem č. j. 76 ICm 68/2019-428, KSLB 76 INS 22654/2011, zamítl žalobu stěžovatelky na vypořádání společného jmění manželů a na náhradu škody, a návrh na nařízení předběžného opatření vyhodnotil jako nesrozumitelný a neurčitý, protože z něj nebylo zřejmé, jaké poměry by měly být mezi účastníky řízení dočasně upraveny, neboť řízení již bylo pravomocně skončeno (nadto není podle krajského soudu zřejmé, proč by měl předběžným opatřením ukládat povinnosti jak insolvenčnímu správci jako právnické osobě, tak současně jejím dvěma společníkům) a stěžovatelka návrh na nařízení předběžného opatření formulovala neurčitě tak, že by soud měl zakázat prvním třem vedlejším účastníkům "nakládat s určitými věcmi nebo právy". 6. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu a v odůvodnění zejména zdůraznil, že návrh na nařízení předběžného opatření, jehož se stěžovatelka domáhá, neobsahuje všechny náležitosti, je nesrozumitelný a neurčitý. K odstranění jeho vad přitom není možné použít postup podle § 43 o. s. ř. Podle vrchního soudu bylo řízení o žalobě stěžovatelky na vypořádání společného jmění manželů a o náhradě škody pravomocně skončeno, jelikož stěžovatelka ani na výzvu soudu nepředložila plnou moc udělenou jejímu obecnému zmocněnci, z níž by vyplývalo zmocnění k zastupování stěžovatelky v dané fázi řízení. Chtěla-li stěžovatelka zatímně upravit poměry mezi účastníky, měla tak učinit do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o její ústavní stížnosti a do pravomocného rozhodnutí o podané žalobě pro zmatečnost. Její ústavní stížnost však byla shora uvedeným usnesením Ústavního soudu odmítnuta a žalobu pro zmatečnost k návrhu na nařízení předběžného opatření nepřipojila. Závěr krajského soudu o tom, že návrh na nařízení předběžného opatření nutno hodnotit jako neurčitý a nesrozumitelný, je podle vrchního soudu správný, neboť takový návrh musí být formulován tak, aby bylo možno posoudit, zda v něm požadovaná omezení osob jsou v souladu s právními předpisy; stěžovatelka však dostatečně určitě nespecifikovala konkrétní povinnosti, které měly být předběžným opatřením uloženy, čímž nevyhověla požadavkům plynoucím z § 76 odst. 1 písm. d) a e) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka zejména namítá, že její návrh na nařízení předběžného opatření byl dostatečně určitý, neboť na jeho srozumitelnosti nemohou ničeho změnit ani dílčí formální pochybení spočívající výhradně v určité nekonzistenci jeho odůvodnění. Je zřejmé, že nenařízením předběžného opatření jí může vzniknout vážná a neodvratitelná újma prodeje majetku z nevypořádaného SJM. Vzhledem k vývoji insolvenčního řízení mohl vrchní soud dovodit, že předběžným opatřením mělo být zamezeno prodeji nemovitých věcí, které stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji konkretizuje, jakož i konkretizovaných osobních automobilů. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že ve spise je založena platná plná moc opravňující zmocněnce, aby ji v řízení o nařízení předběžného opatření zastupoval. Rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu o jejím návrhu na nařízení předběžného opatření jsou podle ní nedostatečně odůvodněna, což je v rozporu např. s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2957/20. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Žádá-li stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti, aby Ústavní soud obecným soudům uložil povinnost vyjádřit se v jejich rozhodnutích ke specifikovaným otázkám, přehlíží, že rozhodnout o takovém návrhu není Ústavní soud příslušný, neboť stěžovatelé se v řízení o ústavní stížnosti nemohou domáhat ničeho jiného, než toho, co umožňuje Ústavnímu soudu rozhodnout § 82 zákona o Ústavním soudu IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k