IV.ÚS 1889/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1889/07 ze dne 13. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Haštalská 27, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2005 sp. zn. 4 T 7/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006 sp. zn. 3 To 93/2005 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. 7 Tdo 269/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem (§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu), brojí stěžovatel proti výše označeným rozhodnutím obecných soudů a tvrdí, že jejich postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny a nebyly respektovány principy zakotvené v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel zejména v tom, že obecné soudy vyvodily z provedených důkazů nesprávná skutková zjištění, jejich závěry, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu žalovaných trestných činů, nemají podklad v objektivně zjištěných skutečnostech a jsou v rozporu se základní zásadou trestního řízení "in dubio pro reo". Dále stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že i v případě, že by rozhodnutí o jeho vině bylo správné, je nesprávné především rozhodnutí soudu odvolacího o uloženém trestu, neboť při rozhodování o trestu nebyla dostatečně zohledněna doba, která uběhla od spáchání trestné činnosti a skutečnost, že trestní řízení trvalo osm let, přičemž toto pochybení nenapravil ani soud dovolací. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena. Z trestního spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 7/2003, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující: Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2005 čj. 4 T 7/2003-4896 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 8 odst.1, § 148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným. Odsouzen byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině 9 spoluobžalovaných stěžovatele. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2006 sp. zn. 3 To 93/2005 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části v celém rozsahu ohledně stěžovatele (i 8 spoluobžalovaných). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst.1, § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. v platném znění a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. v platném znění, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a odsuzuje se podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků nepodmíněně se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem. Znovu bylo rozhodnuto též o vině spoluobžalovaných stěžovatele. Odvolání stěžovatele bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání stěžovatele, opřené o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. 7 Tdo 269/2007 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti skutkovým zjištěním, napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a domáhá se přezkoumání jejich závěrů vztahujících se ke skutkovým zjištěním Ústavním soudem. Vyslovuje rovněž nesouhlas s výrokem o trestu obsaženým v rozsudku odvolacího soudu a dovolacímu soudu vytýká, že se ztotožnil se závěry soudu druhého stupně vztahujícími se k rozhodnutí o uloženém trestu odnětí svobody. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud již opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 375/04, III. ÚS 156/04), stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel, tj. nejsou-li učiněna skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 272/01, II. ÚS 182/02). Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy Ústavním soudem přichází tedy v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry těchto soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají a pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že část ústavní stížnosti týkající se hodnocení důkazů a právních závěrů nalézacího soudu je obsahově shodná s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku, všechny námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v tomto opravném prostředku a odvolací soud, který znovu rozhodl o vině stěžovatele a napravil i nerespektování ustanovení § 16 tr. zák. nalézacím soudem, se s těmito námitkami řádně vypořádal. Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí. Přesto, že rozsah dokazování není v ústavní stížnosti napadán, konstatuje Ústavní soud, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v napadených rozhodnutích přiléhavě odůvodněny (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozsudku přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, vypořádal se s obhajobou stěžovatele a logicky a přesvědčivě odůvodnil závěry o vině stěžovatele jednotlivými útoky trestného činu, příp. pokusu trestného činu, kterými byl uznán vinným. Rovněž odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího je v plném souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Obecné soudy tedy svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu věcně přiléhavým způsobem odůvodnily a na obsah jejich rozhodnutí proto postačí odkázat. Ústavní soud konstatuje, že soudy prvních dvou stupňů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu postupovaly v souladu s platným trestním řádem a se základními zásadami českého trestního řízení, trestní odpovědnost stěžovatele zhodnotily v souladu se zákonem, a to při respektování hranic vymezených i ústavněprávními předpisy. Za situace, kdy procesní postup obecných soudů byl v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a z provedených důkazů vyvozeným skutkovým stavem věci ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. K námi