IV.ÚS 1890/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1890/20 ze dne 28. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Lucií Neumannovou, advokátkou, sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. dubna 2020 č. j. 4 To 160/2020-43, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 3. 2020 č. j. 24 PP 8/2020-35 byl stěžovatel podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 4 T 41/2017, dále v trvání jednoho roku pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 7 T 55/2017, v trvání šestnácti měsíců pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 10. 2017 sp. zn. 4 T 139/2017, a v trvání čtyř měsíců pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. 2 T 40/2018. Podle § 89 odst. 1 trestního zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání tří let za současného stanovení dohledu. Podle § 89 odst. 2 trestního zákoníku mu bylo uloženo, aby se zařadil do ambulantní adiktologické péče u obchodní společnosti Krajské zdravotní, a. s., Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud uvedl, že stěžovatel vykonal víc jak polovinu uložených trestů odnětí svobody, ve výkonu trestu se chová řádně, nejsou k němu žádné připomínky, naopak je hodnocen kladně a má několik kázeňských odměn, jeho chování, zejména navázání spolupráce s psychiatrem a adiktoložkou, nasvědčuje tomu, že si uvědomuje následky svého chování, a je od něj možné očekávat, že do budoucna povede řádný život. 3. Na základě stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 4. 2020 č. j. 4 To 160/2020-43 podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení okresního soudu zrušil a podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku žádost stěžovatele o propuštění z výkonu shora specifikovaných trestů odnětí svobody zamítl. Ve svém rozhodnutí zdůraznil, že není pochyb o splnění podmínky podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku, tj. vykonání poloviny z příslušných trestů odnětí svobody, naproti tomu však neshledal za splněnou obecnou podmínku předpokládanou citovaným ustanovením, kterou by měla být skutečnost, že stěžovatel zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a bylo by tak možné přihlížet toliko k polehčujícím aspektům v jeho chování. K takovým závěrům u stěžovatele podle krajského soudu nejméně s ohledem na obsah hodnocení ředitele věznice ze dne 24. 2. 2020 nelze dospět. Z tohoto hodnocení mimo jiné vyplynulo, že chování stěžovatele poté, co musel být dodán do výkonu trestu dne 29. 9. 2017, kam ostatně ani sám řádně a včas nenastoupil, je sice na požadované úrovni, avšak je i nadále zařazen ve vysokém stupni zabezpečení ve věznici s ostrahou. Podotkl, že u stěžovatele jsou evidovány neuhrazené finanční závazky v nezanedbatelné výši, přestože deklaruje určité úspory je převyšující, v důsledku čehož vznikají pochybnosti o jeho sebereflexi a jeho pozitivním postoji dostát svým závazkům. Vedle toho podle krajského soudu není u stěžovatele splněna ani další z nezbytných podmínek pro podmíněné propuštění uvedená v § 88 odst. 1 trestního zákoníku, kterou je důvodný předpoklad, že v budoucnu povede řádný život. V té souvislosti poukázal na potřebu klást důraz na to, aby u odsouzeného, který má být podmíněně propuštěn, byla vyloučena recidiva. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mohou vylučovat buď určité závažné okolnosti činu, za který byl pachatel odsouzen, nebo některé negativní povahové rysy jeho osobnosti, popřípadě obě zmíněná hlediska zároveň. Naopak závažnost a povaha trestného činu, pro který byl pachatel odsouzen, mají při rozhodování o podmíněném propuštění význam toliko pro posouzení otázky, zda lze mít skutečně za to, že odsouzený, který se vzorně choval, se tak převychoval a že je důvodná naděje, že povede řádný život. V žádném případě nelze přihlížet k trestnému činu odsouzeného izolovaně. Jak chování odsouzeného před spácháním trestného činu, tak jeho chování projevivší se spáchaným činem, stejně jako jeho chování ve výkonu trestu, jsou okolnosti, které ve vzájemné souvislosti jsou důležité pro posouzení otázky, zda povede řádný život. Podle krajského soudu se těmito okolnostmi, byť izolovaně, okresní soud zjevně zabýval, avšak navzdory konstatování, že největším rizikem u stěžovatele je možnost recidivy, neboť se opakovaně dopouštěl trestné činnost, neučinil patřičné závěry, s nimiž by bylo možno se ztotožnit. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel s pácháním trestné činnosti započal před 41 lety a až do 11. 9. 2017 soustavně páchal úmyslnou trestnou činnost zejména majetkového charakteru, o čemž svědčí 34 záznamů uvedených v rejstříku trestů (z nichž 31 záznamů se týká tuzemských odsouzení a 3 záznamy jsou za odsouzení v zahraničí). Stěžovatel je již po dvanácté ve výkonu trestu odnětí svobody a jednotlivé tresty odnětí svobody vykonává tak, jak mu byly postupně nařizovány v návaznosti na příslušná pravomocná rozhodnutí, jimiž byl uznán vinným za trestnou činnost spáchanou během svého předchozího pobytu na svobodě. Trestná činnost přitom u stěžovatele gradovala nejen z hlediska četnosti útoků proti cizímu majetku (krádežemi zboží v obchodech), ale zejména jeho speciální majetkovou recidivou. Dodal, že opomíjet nelze ani skutečnost, že stěžovateli navzdory jeho trestní minulosti a opakované recidivě bylo již poskytnuto dobrodiní v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přesto však páchal další úmyslnou trestnou činnost majetkového charakteru. Za tohoto stavu je podle mínění krajského soudu nutno chování stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody považovat spíše za projev vnější adaptace na podmínky ve výkonu trestu, jakož i během dosavadního výkonu získané znalosti formálních podmínek pro podmíněné propuštění, než za znamení změny jeho náhledu na řádný život a respektování platných právních norem. Závěrem krajský soud poznamenal, že ani ve čtyřech kázeňských odměnách ve formě pochval (za dlouhodobé práce nad rámec svých povinností a za práce pro věznici) získaných za dobu více než 29 měsíců nelze spatřovat výrazný posun v chování stěžovatele. Shledal proto, že není možné učinit závěr, že chování stěžovatele v průběhu výkonu trestu svědčí o jeho skutečném polepšení, a proto není ani dán důvodný předpoklad, že v případě podmíněného propuštění povede řádný život a nebude se dopouštět další trestné činnosti. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně shrnuje odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu. Dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (pozn. N 4/84 SbNU 69, veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), ze kterého vyplývá, že Ústavní soud zasahuje do rozhodování obecných soudů o žádostech o podmíněném propuštění pouze ve výjimečných případech. Podle stěžovatele je rozhodnutí krajského soudu v mnoha ohledech neústavní. Jednak ho nemotivuje k jakékoliv nápravě, dále krajský soud podle něj nezohlednil žádné okolnosti svědčící v jeho prospěch (kázeňské pochvaly, spolupráci s ostatními osobami v týmu ve věznici, a to včetně adiktoložky), rovněž podotkl, že uhradil již v