IV.ÚS 1891/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1891/17 ze dne 5. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, směřující proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. 2. 2017, č.j. 0 Nc 2742/2016-58, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 4. 2017, č.j. 27 Co 129/2017-74, a proti zásahům Okresního soudu v Chrudimi, takto: I. Řízení o návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Chrudimi zdržet se ve věci vedené pod sp. zn. 0 Nc 2742/2016 zásahů do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, spočívajících v tom, že okresní soud nerozhodl o návrhu na ustanovení mediátora a přerušení řízení právně relevantním způsobem, se zastavuje. II. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. 2. 2017, č.j. 0 Nc 2742/2016-58, soud nařídil podle § 102 odst. 1 o.s.ř., ve spojení s § 76 odst. 1 písm. e) o.s.ř., a dle § 12 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních předběžné opatření, kterým rozhodl, že návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, a sice svěření nezletilého Š. do jeho péče a stanovení výživného, podaný soudu dne 27. 2. 2017, se zamítá (výrok I.). Výrokem II. okresní soud rozhodl, že nezletilý T. se předává do střídavé péče rodičů tak, že v sudých kalendářních týdnech bude péči o nezletilého zajišťovat stěžovatel a v lichých kalendářních týdnech bude péči o nezletilého zajišťovat matka. Dále soud stanovil speciální úpravu styku v rámci střídavé péče rodičů o nezletilého T. tak, že matka je oprávněna stýkat se s ním v rámci každého sudého kalendářního týdne ve středu od 13:00 hodin do 19:00 hodin a stěžovatel je oprávněn se s ním stýkat v rámci každého lichého kalendářního týdne ve středu od 13:00 hodin do 19:00 hodin a dále stanovil také speciální úpravu styku pro období jarních prázdnin roku 2017 (výrok III.). Výrokem IV. okresní soud rozhodl, že rodičům se výživné pro nezletilého T. nestanovuje a ve výroku V. konstatoval, že předběžné opatření se vydává na dobu do právní moci rozhodnutí ve věci samé. Konečně výrokem VI. pak okresní soud zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, a sice svěření nezletilého T. do jeho péče, podaný k soudu dne 27. 2. 2017. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 4. 2017, č.j. 27 Co 129/2017-74, bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto tak, že usnesení okresního soudu bylo potvrzeno. II. Napadenými usneseními došlo podle názoru stěžovatele k porušení práv garantovaných v č. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel upozorňuje, že smyslem úpravy poměrů nezletilého dítěte není vnutit mu model, který se soudu jeví být moderní. Dle mínění stěžovatele jsou činěny kroky k tomu, aby si nezletilý T. zvykl na režim střídavé péče, který je mu a rodičům nařizován ze strany soudu, aniž by bylo hleděno na jeho zájem. Střídavou péči však podle stěžovatele nelze nařídit navzdory důvodným obavám, že nezletilé dítě střídavou péči špatně snáší či že si na ni bude přivykat s rizikem vzniku psychických obtíží, když je především na rodičích, aby se o poměrech nezletilého dítěte dohodli a veřejné moci nepřísluší, aby do tohoto procesu vstupovala. Stěžovatel poukazuje také na to, že předběžné opatření by se pro uměle vytvářené průtahy v řízení nemělo fakticky stát rozhodnutím ve věci samé. Za nesprávný pak stěžovatel považuje také postup odvolacího soudu, který podle něj nevysvětlil, které z více variant úpravy poměrů nezletilého dal po jejich vzájemném srovnání přednost, ale zabýval se toliko variantou zvolenou soudem nalézacím. V doplnění doručeném Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2017 stěžovatel svou ústavní stížnost rozšířil tak, že kromě zrušení již dříve napadeného usnesení Okresního soudu v Chrudimi a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích navrhl uložit Okresnímu soudu v Chrudimi, aby se ve věci vedené pod sp. zn. 0 Nc 2742/2016 zdržel zásahů do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, spočívajících v tom, že okresní soud nerozhodl o návrhu na ustanovení mediátora a přerušení řízení právně relevantním způsobem a že strpěl, aby opatrovník pravidelně opakovaně činil dotazy u nezletilého T. ohledně jeho představ stran úpravy poměrů. K tomu stěžovatel uvedl, že v rámci řízení před okresním soudem navrhl přerušení řízení a ustanovení osoby mediátora, na tento návrh ze dne 20. 6. 2017 však okresní soud reagoval toliko sdělením ze dne 3. 7. 2017, aniž by o návrhu relevantním způsobem rozhodl. K návrhu stěžovatele na postup podle § 100 odst. 2 o.s.ř. ze dne 20. 6. 2017 Okresní soud v Chrudimi stěžovateli sdělil, že na základě tohoto návrhu požádal opatrovníka, Městský úřad Chrudim, aby rodičům pomohl vybrat vhodnou osobu mediátora, aby sami, bez rozhodnutí soudu, uzavřeli dohodu o využití služeb mediátora, případně mediační smlouvu. Soud toto ponechal na jejich dobré vůli a poukázal na výkon rodičovské odpovědnosti. Soud dále uvedl, že o řešení formou přerušení řízení na dobu tří měsíců dle § 100 odst. 2 o.s.ř. neuvažuje, neboť toto řešení nepovažuje účelné a vhodné. Dne 2. 10. 2017 pak bylo Ústavnímu soudu doručeno další podání stěžovatele, kterým vzal ústavní stížnost částečně zpět, a to v časti petitu "že (okresní soud) nerozhodl o návrhu na ustanovení mediátora a přerušení řízení právně relevantním způsobem". Stěžovatel uvedl, že po rozšíření ústavní stížnosti Okresní soud v Chrudimi usnesením ze dne 13. 9. 2017, č.j. 0 Nc 2742/2016-30, o návrhu na nařízení mediace za současného přerušení řízení rozhodl a jiný zásah v tomto směru tedy již nepokračuje. Pro úplnost lze uvést, že okresní soud návrh stěžovatele na nařízení mediace za současného přerušení řízení usnesením ze dne 13. 9. 2017, č.j. 0 Nc 2742/2016-30, zamítl a stěžovatel si proti tomuto usnesení podal odvolání. III. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a dospěl k následujícím závěrům: V části, jíž se stěžovatel domáhal, aby se Okresní soud v Chrudimi zdržel zásahů do jeho práva na spravedlivý proces, spočívajících v tom, že nerozhodl o návrhu na ustanovení mediátora a přerušení řízení právně relevantním způsobem, bylo vzhledem k částečnému zpětvzetí ústavní stížnosti řízení v souladu s § 77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastaveno. Ve zbylé části byla ústavní stížnost shledána návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. IV. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. K otázce způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze, a to z toho důvodu, že byť tato opatření mají prozatímní povahu, mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Je však třeba zdůraznit, že tento zásah zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohl způsobit porušení ústavně zaručených základních práv či svobod jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS