IV.ÚS 1891/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018 N 169/91 SbNU 121 K povinnosti obecných soudů se srozumitelně a logicky vypořádat s navrženými důkazy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 9. října 2018 sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ve věci ústavní stížnosti Nikol Jírů, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2018 č. j. 23 Cdo 541/2018-344 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2017 č. j. 1 Cmo 114/2015-305 o potvrzení prvostupňového rozsudku o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby a náhradě nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti RP Climbing, s. r. o., se sídlem Hegerova 345, Polička - Horní Předměstí, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 319/3, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2017 č. j. 1 Cmo 114/2015-305 bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2018 č. j. 23 Cdo 541/2018-344 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2017 č. j. 1 Cmo 114/2015-305 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že postupem obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo "na ochranu vlastnického práva", garantované čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 2. 2015 č. j. 54 ECm 6/2014-169 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 146 410 Kč s příslušenstvím, a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 87 756,46 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela mandátní smlouvu, jejímž předmětem by bylo zpracování žádosti za účelem získání podpory z Evropského sociálního fondu - operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, a tudíž stěžovatelce žádný nárok na zaplacení žalované částky z titulu odměny mandatáře nevznikl. 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 6. 10. 2015 č. j. 1 Cmo 114/2015-238 rozsudek krajského soudu potvrdil. Ztotožnil se sice s jeho závěrem, že nebyla prokázána existence mandátní smlouvy, krom toho však shledal, že stěžovatelce svědčí za zpracování projektové žádosti pro vedlejší účastnici právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající v zásadě nejnižším možným nákladům, které by vedlejší účastnice v daném místě a čase musela na předmětné plnění vynaložit, čemuž odpovídá částka 24 000 Kč, kterou již vedlejší účastnice stěžovatelce uhradila. 4. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2016 č. j. 23 Cdo 5753/2015-271 s odůvodněním, že je nutno vycházet z ceny obvyklé. 5. Následně vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil, aby vedlejší účastnici zaplatila na náhradě nákladů řízení před odvolacím i dovolacím soudem částku 44 044 Kč. Dospěl totiž k závěru, že tzv. cenu obvyklou představuje částka 24 000 Kč, kterou již stěžovatelce vedlejší účastnice vyplatila. Vyšel přitom z ceny, kterou za shodnou činnost požadoval "stálý kooperant" vedlejší účastnice, obchodní společnost NAVIGA 4, s. r. o., již měl za prokázanou na základě nabídky této společnosti, jež se nachází - coby listinný důkaz - v soudním spise na č. l. 118. 6. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Důvodem bylo, že stěžovatelka pouze zpochybňuje skutkový závěr soudu o výši ceny za srovnatelné plnění v daném místě a čase, kterážto námitka není s to přípustnost dovolání založit, a totéž platí i pro námitku vady řízení, jež má spočívat v tom, že vrchní soud nepřihlédl ke znaleckému posudku, který předložila. II. Stěžovatelčina argumentace 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká obecným soudům, že k otázce obvyklé výše odměny za zpracování projektové žádosti předložila znalecký posudek Ing. Jiřího Zdražila ze dne 21. 9. 2013, z něhož plyne, že obvykle se odměna při zpracování projektové žádosti skládá z flat fee (pevná složka odměny) a success fee (provizní část odměny v případě úspěchu žádosti), jejíž výše zpravidla leží v intervalu 2,5 až 7,5 % z celkové výše přiznané finanční podpory se střední hodnotou 4,54 %. Obecné soudy však k tomuto důkazu vůbec nepřihlédly, vrchní soud jej zcela opomněl a Nejvyšší soud konstatoval, že tato skutečnost nezakládá přípustnost dovolání. Dle stěžovatelky přitom jde o podstatný, resp. zásadní důkaz k otázce výše obvyklé odměny. 8. Současně stěžovatelka namítla tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Ten podle jejího tvrzení vznikl tak, že vrchní soud dovodil výši obvyklé odměny mj. odkazem na nabídku obchodní společnosti NAVIGA 4, s. r. o., ze dne 1. 8. 2012, přičemž přehlédl, že odměna mandatáře v této nabídce se skládá nejen z tzv. flat fee, ale také z success fee v procentuální výši z výše přidělené dotace. Dle stěžovatelky tento důkaz naopak podporuje její tvrzení. 9. Vrchní soud, jak stěžovatelka dále uvádí, navíc ani nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, neboť pouze formálně zaměnil pojem "nejnižší možné náklady" a "cena obvyklá", načež vydal obsahově i "textačně" stejné rozhodnutí. Nejvyšší soud pak tuto skutečnost v dovolacím řízení bez dalšího aproboval. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 10. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení. 11. Nejvyšší soud uvedl, že je přesvědčen, že dovolání odmítl v souladu se zákonem, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. 12. Vrchní soud sdělil, že při určení sporné výše obvyklé ceny za práce provedené stěžovatelkou se z více protichůdných důkazů přiklonil k ceně vyžadované za shodnou činnost "stálým kooperantem" vedlejší účastnice, obchodní společností NAVIGA 4, s. r. o., kterýžto postup konvenuje zásadě volného hodnocení důkazů. 13. Vedlejší účastnice upozornila, že stěžovatelka vnímá Ústavní soud jako další soudní instanci, před kterou v zásadě toliko opakuje svou dosavadní argumentaci. Odmítla stěžovatelčinu námitku tzv. extrémního rozporu i nepřezkoumatelnosti rozhodnutí jako nedůvodnou. Konkrétně ke znaleckému posudku pak uvedla, že neodpovídá skutečnosti, že by se obecné soudy náležitě s tímto důkazem nevypořádaly, nadto tento posudek prý řešil otázku, která se nakonec ukázala být neaktuální. Znalec se totiž vyjádřil k výši plnění za stavu, kdy na ně stěžovatelce žádný nárok nevznikl, takže dle vedlejší účastnice má jít o bezpředmětný důkaz. Navrhla proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a dále požádala, aby stěžovatelce uložil povinnost uhradit jí náklady řízení o ústavní stížnosti. IV. Stěžovatelčina replika 14. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce k replice. K vyjádření Nejvyššího soudu sdělila, že neobsahuje žádnou argumentaci, a že i ona proto odkazuje na to, co uvedla v ústavní stížnosti. 15. Jde-li o vyjádření vrchního soudu, stěžovatelka zopakovala svou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti a dále znovu poukázala na to, že obvyklá výše success fee leží v intervalu do 2,5 do 7,5 % se střední hodnotou obvyklé odměny ve výši 4,54 %, přičemž upozornila, že vrchní soud neuvedl, jaké protichůdné důkazy měl hodnotit, a že v řízení žádné protichůdné důkazy nebyly provedeny. Důkaz nabídkou společnosti NAVIGA 4, s. r. o., má naopak potvrzovat závěry zmíněného znaleckého posudku. 16. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelka uvedla, že není pravda, že by znalecký posudek řešil neaktuální otázku, naopak jde o důkaz, který otázku výše obvyklé ceny výslovně posuzuje. K návrhu na náhradu nákladů řízení uvedla, že zde žádné zvláštní důvody jejího přiznání nejsou, a tudíž i kdyby nebyla se svou ústavní stížností úspěšná, předpoklady