IV.ÚS 1891/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1891/22 ze dne 20. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Uruguayská 380/17, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2022 č. j. 4 Tdo 328/2022-8527, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2021 sp. zn. 3 To 11/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 3 T 103/2018-487, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), jehož se stěžovatel dopustil tak, že jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti A společně se spoluobviněným P. H., jediným jednatelem a společníkem obchodní společnosti B, po předchozí domluvě v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") u společnosti ovládané stěžovatelem za jednotlivá měsíční zdaňovací období od ledna 2012 do prosince 2012, zahrnuli na vstupu fiktivní faktury různých společností, ačkoliv si byli vědomi, že k žádnému obchodu s těmito společnostmi nedošlo a že uvedené společnosti žádné faktury nevystavily. Uvedené fiktivní faktury následně stěžovatel zavedl do účetnictví své společnosti, přičemž faktury na nejméně dvě konkrétní společnosti stěžovateli zajistil a poskytl spoluobviněný H. prostřednictvím jím ovládané společnosti. Následně stěžovatel za účelem zastření skutečné daňové povinnosti k DPH jím ovládané společnosti předložil správci daně údajně řádné daňové přiznání k DPH. Popsaným jednáním zkrátil stěžovatel společně s H. ke škodě České republiky příjem z DPH v celkové výši 4 512 116 Kč. Za uvedené jednání a za sbíhající se zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 2018 sp. zn. 3 T 103/2018 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. 67 To 442/2018 byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání pěti let za současného uložení dohledu. Stěžovateli byl taktéž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. 3. Stěžovatel napadl rozsudek městského soud odvoláním, na základě něhož Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek městského soudu ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku městského soudu sp. zn. 5 To 123/2021. Vrchní soud rozhodoval v této věci již podruhé, když ve svém v pořadí prvním usnesení ze dne 29. 10. 2020 zamítl odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. Na základě následného dovolání stěžovatele Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 5. 2021 v pořadí první usnesení vrchního soudu zrušil a přikázal mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, neboť do svého rozhodnutí zahrnul důkaz, který ve veřejném zasedání nebyl proveden. Výsledkem tohoto procesního postupu je nyní napadené usnesení vrchního soudu. 4. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než zákon stanoví. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel uvádí, že spatřuje extrémní a očividný nesoulad skutkových a právních závěrů, který vyústil v nesprávnou právní kvalifikaci zločinu, jímž byl uznán vinným. Skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Základní námitkou je nedostatek skutkových zjištění všech soudů, neboť tato skutková zjištění jsou zcela obecná, a jsou-li konkrétní, tak zcela chybí konkrétní důkaz pro dané skutkové zjištění. Nedošlo-li tedy k objasnění všech skutečností, měl být stěžovatel zproštěn obžaloby v souladu s pravidlem in dubio pro reo. 6. Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, neboť kupříkladu městský soud rozsáhle argumentuje, kdy vzniká povinnost odvést DPH, avšak neuvádí, jaká ustanovení zákona aplikuje a neuvedl, proč hodnotí závěry obhajoby jako nesprávné. Judikatura správních soudů pak byla bez bližšího vysvětlení odmítnuta. Skutková konstrukce obžaloby, kterou převzaly soudy, vykazuje značné mezery, nereaguje na tvrzení obhajoby a přechází významné závěry znaleckého posudku. Soudy takto dovozují skutkové okolnosti výhradně k DPH na vstupu u společnosti stěžovatele, a naopak veškeré skutečnosti u DPH na výstupu pomíjí. Výpovědi plejády svědků neobjasnily ničeho nad rámec obecných skutkových zjištění o činnosti jednotlivých společností. 7. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s právní konstrukcí spolupachatelství s H., neboť tvrzené spolupachatelství nebylo důkazně podloženo. Vztahy mezi stěžovatelem a uvedeným spoluobviněným byly dovozovány s poukazem na dokazování v trestní věci obviněného L. L. Tímto postupem došlo k porušení práva stěžovatele dle čl. 38 odst. 2 Listiny. 8. Stěžovatel rovněž brojí proti způsobu, jakým se soudy vypořádaly se závěry znaleckého posudku znalce Ing. Buriana ohledně účetnictví, neboť městský soud jeho závěry přejal, avšak jen v části, která odpovídala výroku napadeného rozsudku. Znalecký posudek nebyl vzat v potaz komplexně. Znalec uvedl, že hodnocení daně na vstupu bez ohledu na daň na výstupu je možno použít a tento způsob používá správce daně při podezření o zapojení daňového subjektu do podvodného řetězce. Stěžovatel však k tomu dodává, že v trestním řízení platí § 137 trestního zákoníku, který definuje stanovení výše škody, kdy výše škody odpovídá účelně vynaloženým nákladům na obstarání stejné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Za škodu se tak považuje tedy škoda skutečně způsobená. Stěžovatel uzavírá, že správci daně takto žádná škoda nevznikla. 9. Stěžovatel namítá existenci opomenutých důkazů, když navrhoval provedení důkazů před městským soudem i před vrchním soudem, čemuž městský soud nevyhověl a jeho důkazní návrh zamítl. Vrchní soud tento postup aproboval a uvedl, že městský soud neprovedení důkazů řádně zdůvodnil. Stěžovatel se však s uvedeným neztotožňuje. Zamítnutí důkazních návrhů považuje stěžovatel za zmatečné a nepřezkoumatelné, což zakládá existenci opomenutého důkazu. 10. Stěžovatel uzavírá, že v trestním řízení nebyl dostatečně prokázán jeho úmysl zkrátit DPH a měla být brána v potaz i možnost, že jednal toliko z nedbalosti, přičemž vzhledem k § 13 odst. 2 trestního zákoníku by nebyl trestně odpovědný. V případě žalovaného zločinu tedy nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, což soudy nezohlednily, a dopustily se porušení práva stěžovatele na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem. 13. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel opa