IV.ÚS 1893/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1893/16 ze dne 1. 7. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelek: 1) Blaženy Struharňanské a 2) Libuše Kováčové, zastoupených JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou se sídlem Masarykova 12, Chropyně, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 3. 2016, č.j. 8 C 182/2013-125, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v Kroměříži dne 12. 2. 2013 se žalobkyně, Česká kancelář pojistitelů, domáhala po žalovaném Břetislavu Drcmanovi zaplacení částky 8.878,-Kč s příslušenstvím jakožto souhrnného příspěvku za vozidla, jejichž byl vlastníkem a která byla provozována bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v rozporu se zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a to za blíže určená období v letech 2010 a 2011, když nejprve byl žalovaný k úhradě jednotlivých příspěvků opakovaně vyzván. Okresní soud vydal v dané věci dne 20. 3. 2013 elektronický platební rozkaz, který byl usnesením téhož soudu ze dne 22. 5. 2013 zrušen, neboť se jej žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou. V průběhu řízení soud zjistil, že žalovaný dne 1. 8. 2013 zemřel a ve věci probíhá pod sp. zn. 27 D 1089/2013 dědické řízení, které bylo pravomocně ukončeno usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 6. 2014, kdy byla určena obvyklá cena majetku zůstavitele, výše dluhů a byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví, přičemž dědičkami byly sestry zůstavitele Blažena Struharňanská a Libuše Kováčová, které jsou nyní v pozici stěžovatelek. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 3. 2015, č.j. 8 C 182/2013-55, soud rozhodl o pokračování v řízení se stěžovatelkami na straně žalované a toto rozhodnutí následně také potvrdil Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 3. 2016, č.j. 8 C 182/2013-125, byla stěžovatelkám uložena povinnost zaplatit žalobkyni, České kanceláři pojistitelů, částku ve výši 5.300,-Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, částku ve výši 1.261,-Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, částku ve výši 1.056,-Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a částku ve výši 1.261,-Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Stěžovatelkám bylo dále uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22.803,80 Kč (výrok II.). II. Rozhodnutím soudu prvního stupně bylo dle stěžovatelek porušeno jejich právo zakotvené v čl. 4, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Okresní soud se podle mínění stěžovatelek dopustil svévole, neboť interpretoval právní předpis bezdůvodně zcela v rozporu s ustálenou judikaturou, čímž vybočil z obecných principů spravedlnosti a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Stěžovatelky mají za to, že závěr soudu je v rozporu s konstantní judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu, na kterou odkazují. V této souvislosti upozorňují na to, že dovozovat fikci provozování vozidla pouze a výlučně na základě jeho evidence v Centrálním registru vozidel, i za situace, kdy byl stěžovatelem prokázán opak, nelze. Stěžovatelky dále namítají, že soud vyslovil závěr, že žaloba je důvodná a konstatoval, že se jim nepodařilo prokázat, že vozidla nebyla pojízdná, aniž by hodnotil jednotlivé důkazy, ze kterých podle nich přitom vyplývá opak. Předmětná vozidla nebyla provozována ani ponechána na veřejně přístupné komunikaci, když byla odstavena na soukromém dvoře, přičemž při jednání soudu toto stěžovatelky dle svého mínění svědecky i listinnými důkazy jednoznačně prokázaly. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkami předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). IV. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 3. 2016, č.j. 8 C 182/2013-125, vyplývá, že stěžovatelky byly během řízení zastoupeny právní zástupkyní a při prvním jednání byly soudem poučeny podle § 118a odst. 3. o.s.ř. o tom, že jsou povinny navrhnout potřebné důkazy týkající se prokázání skutečností ohledně objektivní nemožnosti provozování předmětných vozidel s tím, že pokud neprokáží tato svá tvrzení, nemohou být ve sporu úspěšné. K následnému jednání se bez omluvy nedostavila právní zástupkyně stěžovatelek, ani stěžovatelky samotné. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a jednal bez jejich přítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. Přihlédl jednak k žalobkyní předloženým listinným důkazům a k vyjádření příslušného správního orgánu ohledně údajů zapsaných v registru silničních vozidel, dle kterých byl v inkriminovaném období vlastníkem i provozovatelem předmětných vozidel původně žalovaný Břetislav Drcman. Dále konstatoval, že stěžovatelkám se nepodařilo prokázat skutečnosti ohledně objektivní nemožnosti provozování předmětných vozidel. Z fotografií, které předložily, podle soudu takový závěr učinit nešlo, neboť byly zcela nevypovídající a zachycovaly blíže neidentifikovatelná vozidla a prostředí. Relevantní informace k této otázce nevyplynuly ani z výpovědí stěžovatelek. Svědci, jejichž výslech stěžovatelky navrhly, se podle názoru soudu rozcházeli v závěru, zda by šlo dostat předmětná vozidla ze dvora, resp. zda by vozidla byla schopna provozu po pozemních komunikacích. Na základě uvedeného pak soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Stěžovatelky v obecné rovině namítají, že za situace, kdy byl stěžovatelem prokázán opak, nelze dovozovat fikci provozování vozidla pouze a výlučně na základě jeho evidence v Centrálním registru vozidel a v této souvislosti odkazují na judikaturu Ústavního soudu. S touto jejich argumentací se lze přitom ztotožnit pouze částečně. Stěžovatelkám lze přisvědčit, že takováto teze z judikatury Ústavního soudu skutečně vyplývá, nicméně na jejich případ nedopadá. Stěžovatelkami citovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2221/2013, byl založen na okolnostech odlišných od nyní posuzované věci, když přestože tehdejší stěžovatel relevantními důkazy prokazoval, že vozidlo nemohlo být provozováno, soud dospěl k závěru, že provozováno bylo, a to pouze na základě toho, že vozidlo bylo v rozhodném období vedeno v registru silničních vozidel. Ústavní soud k tomu uvedl, že již ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, je samozřejmě možno dovozovat, že vozidlo je provozováno a zpravidla tomu tak také bude, to nicméně pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem, resp. provozovatelem, dostatečně prokázán opak.