IV.ÚS 1893/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1893/23 ze dne 22. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudce Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Petry Langerové, Ph.D., LL.M., advokátky, sídlem Schweitzerova 116/28, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. června 2023 č. j. 1 To 59/2023-553 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2023 č. j. 35 T 5/2023-544, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestní věci obžalovaného M. F. (dále jen "obžalovaný"), v níž stěžovatelka vystupovala jako zmocněnkyně poškozené, Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2023 č. j. 35 T 5/2023-524 obžalovaného pravomocně uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií a za tyto trestné činy mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, dále mu uložil trest propadnutí konkretizovaných věcí a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené přiměřeně zadostiučinění ve výši 300 000 Kč. Napadeným usnesením přiznal krajský soud stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování poškozené v celkové výši 48 587 Kč (1x převzetí a příprava právního zastoupení, 3x účast při vyšetřovacích úkonech, 1x prostudování spisu při skončeném vyšetřování, 1x sepis podání ve věci samé, 1x účast při prostudování spisu při skončení vyšetřování, 1x účast na jednání před soudem, 10x režijní paušál, náhrada za promeškaný čas a náhrada hotových výdajů). Za úkon převzetí a přípravy zastoupení učiněný před vznesením nároku na náhradu nemajetkové újmy přiznal krajský soud náhradu nákladů podle § 10 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Za úkony učiněné po uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vycházel z § 10 odst. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. 3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka instanční stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že krajský soud při výpočtu výše odměny za úkon právní služby nijak nepochybil. Do doby vznesení nároku na náhradu nemajetkové újmy (dne 28. 3. 2022) bylo možné vycházet pouze ze základní tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč (§ 7 bod 4 advokátního tarifu). Od okamžiku uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy krajský soud správně aplikoval § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. V souladu s § 7 bodem 5 advokátního tarifu pak výše odměny za jeden úkon právní služby činila částku 3 100 Kč oproti stěžovatelce požadovaným 9 500 Kč. K tomuto závěru dospěl vrchní soud s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména usnesení ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020), podle níž nelze při stanovení odměny ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobeným usmrcením nebo těžkým poškození zdraví osoby blízké postupovat podle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Naopak podle Nejvyššího soudu je třeba na tyto případy aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, které dopadá na věci osobnostních práv, v nichž je navrhována náhrada nemajetkové újmy, čemuž přisvědčil i Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Podle ní není přiléhavá judikatura, o kterou vrchní soud opřel svoje rozhodnutí (zejména usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020). Stěžovatelka dovozuje, že § 10 odst. 5 advokátního tarifu je při náhradě nákladů řízení u újmy způsobené v trestní věci použitelný i u nároků na náhradu nemajetkové újmy. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 2258/10. Podle stěžovatelky § 10 odst. 5 advokátního tarifu nevykazuje žádnou mezeru v právu, kterou by bylo třeba vyplnit cestou analogie. Rovněž zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2880/16 (N 42/84 SbNU 485). Podle stěžovatelky nebylo v úmyslu zákonodárce "zastropovat" odměnu zmocněnců poškozených v trestním řízení. Stěžovatelka polemizuje s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/23, podle něhož je namístě postupovat v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. K tomu uvádí, že usnesení Ústavního soudu nejsou závazná. Zdůrazňuje, že § 10 odst. 5 advokátního tarifu je ustanovením speciálním, které se vztahuje výlučně na právní zastoupení v trestním řízení, zatímco § 9 advokátního tarifu zahrnuje činnost advokátů v řízení ve věcech občanskoprávních. Podle stěžovatelky rozhodně nelze uzavřít, že postavení advokáta v roli zmocněnce je srovnatelné s postavením advokáta v pozici právního zástupce poškozeného v občanském soudním řízení nebo s postavením obhájce. V dané věci navíc šlo o sexuálně motivované trestné činy, v důsledku čehož bylo zastupování poškozené pro stěžovatelku psychicky a profesionálně náročnější, než tomu bylo v případě obhájce. Stěžovatelka se vyslovuje, že není úkolem Ústavního soudu, natož obecných soudů, aby hodnotily normotvůrcem přijaté řešení. Postup obecných soudů, které vedle § 10 odst. 5 advokátního tarifu aplikují také § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, je contra legem. Jediným možným důvodem, pro který lze snížit odměnu stěžovatelky coby zmocněnkyně poškozené, je hledisko účelnosti vynaložených nákladů. Takový postup však nesmí být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupena, jak vyžadují § 29, § 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 7. Stěžovatelka brojí proti usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a zamítnutí procesně navazující stížnosti vrchním soudem. V obecné rovině je namístě nejprve uvést, že Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. To ovšem nic nemění na tom, že i tato problematika může být v určitých případech podrobena ústavněprávnímu přezkumu. 8. Ústavní soud se věnoval i stěžovatelkou nastolené problematice. V usnesení sp. zn. I. ÚS 198/23 a