IV.ÚS 1898/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1898/21 ze dne 30. 9. 2021 N 169/108 SbNU 90 K povinnosti Nejvyššího soudu vypořádat se s námitkou uvedenou v dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Milanem Trlicou, advokátem, sídlem Horní náměstí 3, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021 č. j. 30 Cdo 22/2021-298, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 53 Co 283/2019-222 a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. února 2019 č. j. 23 C 126/2014-198, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021 č. j. 30 Cdo 22/2021-298 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021 č. j. 30 Cdo 22/2021-298 se ruší. III. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 23 C 126/2014 se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání ukončené zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 6 T 275/2012. Stěžovatel se proto dne 2. 5. 2014 domáhal u obvodního soudu po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení 80 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") spočívajícím v nezákonném trestním stíhání. 3. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 4. 12. 2014 č. j. 23 C 126/2014-50, neboť stěžovateli nevznikla žádná penězi odškodnitelná újma, resp. žádnou takovou netvrdil. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 5. 10. 2015 č. j. 53 Co 159/2015-65. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele zrušil uvedené rozsudky obvodního soudu a městského soudu rozsudkem ze dne 24. 1. 2018 č. j. 30 Cdo 611/2016-78 a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud podle Nejvyššího soudu zatížil rozhodnutí procesní vadou, neboť nepoučil stěžovatele o neunesení břemene tvrzení, přestože na takovém základě obvodní soud rozhodl. 4. Obvodní soud v dalším řízení napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit stěžovateli 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Podle obvodního soudu byla přiznaná výše peněžitého zadostiučinění dostačující, neboť újma stěžovatele byla malá. Ve srovnání s jinými věcmi nejde o odchylku; vyšší zadostiučinění obdrželi ti, proti kterým bylo trestní stíhání vedeno delší dobu, jejich věci byly medializovány či měly jiné závažné dopady do jejich života (narušení pověsti, manželského soužití, "vyhazov" z práce apod.); takové okolnosti věc stěžovatele postrádala. Tvrdil-li stěžovatel, že při stanovení výše peněžitého zadostiučinění měla být zohledněna délka tzv. kompenzačního řízení, takovou možnost sice Nejvyšší soud (rozsudek ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5189/2016) a Evropský soud pro lidská práva [dále jen "ESLP", srov. zejména rozsudek ve věcech Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018 č. 10092/13, 20708/13, 22455/13, 61245/13, 61482/13, 22520/14 a 13258/15 (dále jen "rozsudek Žirovnický II") a další předcházející judikaturu] připouští, avšak toliko u náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou jiného řízení, nikoli nezákonným trestním stíháním. 5. Stěžovatel brojil proti výrokům II a III napadeného rozsudku obvodního soudu odvoláním. Městský soud napadeným rozsudkem v uvedeném rozsahu napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovateli nelze přisvědčit, domáhá-li se zvýšení zadostiučinění pro nepřiměřeně dlouhou dobu tzv. kompenzačního řízení; dosavadní judikatura, na kterou stěžovatel odkazoval, se týká toliko odškodňování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. To se posuzuje podle jiných kritérií než odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. 6. Poté stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku městského soudu dovoláním. V něm mimo jiné předestřel právní otázku podmiňující přípustnost dovolání, zda lze "zvýšit zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu délky samotného kompenzačního řízení ... nejen v řízeních o nárocích na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce jiného řízení, ale také v řízení o odškodnění za nezákonné rozhodnutí či nezákonné trestní stíhání", a uvedl, že Nejvyšší soud dosud takovou otázku v rozhodovací praxi neřešil. Odkázal k tomu na rozsudek Žirovnický II a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5189/2016; není rozumný důvod, proč obdobné závěry nevztáhnout i na řízení ve věci stěžovatele, neboť samotný čl. 13 Úmluvy, zaručující každému účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, neobsahuje žádné obdobné rozlišení, jehož se dovolává obvodní soud a městský soud. ESLP přitom výslovně odmítl řetězení tzv. kompenzačních řízení (což uznal i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 5189/2016); je-li očekáváno, že se poškozený (stěžovatel) uchýlí k podání další žaloby, jde o "nespravedlivé a nepřiměřeně tíživé břemeno". 7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť ho neshledal přípustným. Ke shora vymezené dovolací námitce Nejvyšší soud uvedl, že vliv délky tzv. kompenzačního řízení připustil u odškodnění újmy za nepřiměřenou délku řízení (srov. stěžovatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5189/2016 a dále rozsudek ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3340/2011). Městský soud se však neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které se při stanovení formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a jeho dopadů do osobnostní sféry poškozeného a obdobných věcí, které se ve významných znacích s věcí poškozeného shodují (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 či ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). II. Argumentace stěžovatele 8. V ústavní stížnosti stěžovatel zaprvé tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně interpretoval text jeho dovolání u dovolací námitky vymezené sub 6. Neexistuje žádné rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší soud připustil či vyloučil zohlednit délku tzv. kompenzačního řízení u odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Neexistuje přitom rozumný důvod zohlednit nepřiměřeně dlouhou dobu tzv. kompenzačního řízení toliko v řízení o náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení; na uvedené tvrzení však Nejvyšší soud v napadeném usnesení nereagoval. Nejvyšší soud zkreslil obsah uvedené dovolací námitky, a proto se dopustil tzv. odepření spravedlnosti [denegationis iustitiae, srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (N 222/83 SbNU 471)]. 9. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že soud nemůže jednotlivci vnutit formu a výši zadostiučinění a samotné konstatování porušení práva není dostatečným zadostiučiněním, nepřijme-li je poškozený. Obecným soudům v České republice příliš často a chybně postačuje přiznání nepeněžitého zadostiučinění (konstatování porušení práva); podle zákona č. 82/1998 Sb. přitom má jít spíše o výjimečný postup. Proto stěžovatel v dovolání rovněž formuloval právní otázku, při níž se městský soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zda se jakékoli zadostiučinění stává formou náhrady újmy až okamžikem přijetí poškozeným či výkonem soudu. Nejvyšší soud v tomto ohledu shledal dovolání nepřípustným, neboť na řešení této otázky napadené rozsudky nespočívaly. Nejvyšší soud měl zrušit napadený rozsudek obvodního soudu, neboť ke konstatování porušení práv nemá obecný soud pravomoc. III. Vyjádření účastníků řízení 10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účas