IV.ÚS 190/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 190/20 ze dne 20. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. J., zastoupeného Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019 sp. zn. 5 Tdo 770/2019, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019 sp. zn. 12 To 368/2018 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. října 2018 sp. zn. 3 T 49/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokusem přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za nějž mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předmětným jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Stěžovatel zdůrazňuje, že původně se touto tvrzenou trestnou činností zabýval policejní orgán v Jičíně, který věc pro nedostatek úmyslného zavinění odložil usnesením ze dne 2. 6. 2016. Tento policejní orgán uvedl, že stěžovatel nejednal v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1989 sp. zn. 6 Tz 33/89, č. 41/1990 Sb. rozh. tr., jenž stanoví, že dlužník, který prodává majetek nebo jeho část a ze získaných prostředků uhradí jiné své skutečné pohledávky, se nedopouští trestného činu, kterému v současné době odpovídá přečin poškození věřitele dle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel má za to, že v mezidobí neproběhlo žádné objektivní dokazování, které by prolamovalo princip právní jistoty, přesto prakticky stejné závěry orgánům činným v trestním řízení následně postačovaly k jeho odsouzení. 6. Dále stěžovatel zpochybňuje závěry o finančním šetření k ekonomické situaci S. B., které zcela pomíjí např. možnou finanční výpomoc rodiny. Naplnění skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku stojí na následujících dvou premisách, jež ovšem nebyly prokázány bez důvodných pochybností. Soudy vycházely z toho, že jednak finanční situace S. B. neumožňovala poskytnutí půjčky ve výši 1 850 000 Kč, ani zaplacení kupní ceny v téže výši, jednak stěžovatel neměl žádný jiný majetek, kterým by mohl uspokojit pohledávku obchodní společnosti C.S.CARGO, a. s., ve výši 1 180 000 Kč. 7. Stěžovatel dovozuje, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. V projednávané věci nedošlo k žádné škodě. Věc byla již vyřešena prostřednictvím norem občanského práva. Byla uplatněna odporovatelnost právního úkonu, k návrhu obchodní společnosti C.S.CARGO, a. s., došlo k vydání předběžného opatření ukládajícího stěžovateli a S. B. povinnost zdržet se nakládání s předmětnými nemovitými věcmi. Na občanskoprávní rozměr věci poukazoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jičíně v usnesení o zamítnutí stížnosti proti odložení věci ze dne 18. 7. 2016, v němž uvedl, že "...na ochranu svých majetkových zájmů mají dbát především samotní účastníci soukromoprávního vztahu. Trestní represe uplatněna proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv." Stěžovatel podotýká, že státní zástupce následně věc z důvodu místní nepříslušnosti postoupil do Mělníka, kde tamní místní oddělení policie věc nejprve také odložilo a k zahájení trestního stíhání došlo až po intervenci státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku. 8. Stěžovatel namítá, že se okresní soud nezabýval podstatou jeho obhajoby. Okresní soud se vypořádával v bodě 24. na str. 6 odůvodnění svého rozsudku s obhajobou, kterou stěžovatel neuplatňoval, což činí jeho rozhodnutí nelogickým a z pohledu práva na obhajobu nepřezkoumatelným. Krajský soud na tuto výtku podle stěžovatele reagoval nedostatečně a prakticky vůbec se s ní nevypřádal, čímž došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť rozhodnutí nesplňují minimální požadavek na řádné odůvodnění. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 12. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 13. Maje n