IV.ÚS 1903/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 N 12/48 SbNU 127 K podmínce procesního zavinění pro uložení povinnosti oprávněnému hradit náklady exekuce podle § 89 exekutorského řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 15. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ve věci ústavní stížnosti ČSAD LOGISTIK Ostrava, a. s., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2007 č. j. 10 Co 392/2007-38 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 22. 1. 2007 č. j. 2 Nc 3244/2003-22, jimiž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce a o náhradě nákladů řízení a oprávněnému (stěžovatelce) byla uložena povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí jako účastníků řízení a J. V. jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2007 č. j. 10 Co 392/2007-38 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, přičemž v řízení, jež vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, bylo nerespektováním čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. 7. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody, zejména právo na spravedlivý proces, a zásada, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. II. 2. Výrokem I napadeného usnesení okresního soudu byla podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále též jen "ex. ř.") zastavena exekuce nařízená jeho usnesením ze dne 19. 9. 2003 č. j. 2 Nc 3244/2003-6, neboť výtěžek, kterého by bylo případně dosaženo, by zjevně nepostačoval ani ke krytí nákladů exekuce. Výrokem II bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi oprávněným (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) a povinným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III byl oprávněný zavázán zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. J. K. na náhradě nákladů exekuce částku 7 735 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil okresní soud odkazem na § 89 ex. ř. a § 271 o. s. ř. s tím, že exekuce byla zahájena na návrh oprávněného a je na něm, aby náklady exekuce hradil. Povinnému žádné náklady v řízení nevznikly, a proto mu nebyl přiznán vůči oprávněnému žádný nárok. 3. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozhodl tak, že výrok II a III usnesení okresního soudu potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. Přisvědčil sice stěžovatelce, že o nákladech exekučního řízení je třeba rozhodnout na základě principu zavinění, nicméně za procesní zavinění bylo možno považovat nedostatek potřebné pečlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce, případně další pokračování v bezdůvodném vymáhání povinnosti cestou exekuční. Odvolací soud při hodnocení zavinění vyšel z názoru, že exekuční řízení je ovládáno zásadou dispoziční, zahajuje se na návrh oprávněného, který má možnost volby způsobu vymáhání pohledávky přiznané exekučním titulem, a pokud zvolí exekuci prostřednictvím soudního exekutora a požádá o nařízení exekuce, musí nést i určité riziko náhrady nákladů exekuce a toto riziko také při podání návrhu zvažovat. Oprávněnému nelze klást k tíži, že povinný je nesolventní, ale lze na něm spravedlivě požadovat, aby na sebe vzal alespoň v malé míře zodpovědnost za výsledek nařízené exekuce přinejmenším tím, že před podáním návrhu vynaloží určité úsilí ke zjištění majetkových, osobních a jiných poměrů na straně povinného. V dané věci pak dle obsahu spisu oprávněný při podání, resp. před podáním návrhu potřebnou míru pečlivosti nezachoval, když návrh podal, aniž by mu bylo cokoliv známo o majetkových poměrech povinného. III. 4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítla, že dojde-li podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. ř. ve spojení s § 271 o. s. ř. k zastavení exekuce, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním exekuce vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo. Vadu odůvodnění rozhodnutí okresního soudu viděla stěžovatelka v tom, že soud své rozhodnutí ve vztahu k uložení náhrady nákladů řízení nijak neodůvodnil. Stěžovatelka poukázala na to, že se v daném případě nedopustila žádného procesního zavinění, neboť má vždy právo domáhat se uspokojení své vymahatelné pohledávky formou exekuce podle exekučního řádu. V okolnosti, že se soudnímu exekutorovi nepodaří v průběhu exekuce získat výtěžek, nelze spatřovat procesní zavinění oprávněného. Stěžovatelka namítla, že má jen velmi omezené možnosti, jak zjistit před podáním návrhu na nařízení exekuce objektivní informace o majetkových poměrech povinného. Názor odvolacího soudu o nezachování pečlivosti stěžovatelky považovala za vykonstruovaný, neboť z exekučního spisu si odvolací soud nemohl učinit jakýkoli závěr o tom, zda a v jaké míře zjišťovala či nezjišťovala před podáním návrhu na nařízení exekuce informace o majetkových poměrech povinného. 5. Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 8. 2007 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 6. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 8. 2007 rozvinul svůj názor, dle kterého za situace, kdy šetření ohledně majetku povinného dopadá negativně, má být oprávněný připraven nést vzniklé náklady, neboť to byl právě oprávněný, jenž dal k takovýmto úkonům exekutora procesní podnět. Při nemajetnosti povinného by uložení náhrady nákladů exekuce opět povinnému bylo ryze formální a nepraktické. Pouhá nesolventnost povinného sama o sobě nemůže vést k procesní úvaze o tom, že by náklady exekuce měl automaticky nést oprávněný. V posuzovaném případu však procesním důvodem je právě ta okolnost, že k exekuci došlo na návrh oprávněného, a tedy veškerá činnost exekutora a s ní spojené náklady vznikají právě proto, že oprávněný vyvolal svým dispozičním úkonem exekuční řízení. Z praxe jsou známy případy, kdy oprávnění pro vymožení pohledávky z jednoho exekučního titulu navrhli několikrát po sobě různé způsoby výkonů rozhodnutí, někdy dokonce opakovaně jeden a tentýž způsob výkonu. 7. Soudní exekutor Mgr. J. K. se vedlejšího účastenství vzdal a povinný J. V. se k ústavní stížnosti nevyjádřil. IV. 8. Dříve než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen ověřit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 9. V tomto směru zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou k jejímu podání oprávněnou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o přípustný návrh nevykazující rysy zjevné neopodstatněnosti. Bylo proto možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí. V. 10. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí sp. zn. 2 Nc 3244/2003 a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti nepřípustná. 11. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je případ stěžovatelky. 12. Ústavní soud konstatuje, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že v případě, kdy odůvodnění neobsahuje odkaz na relevantní důkazy, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 271/96, III. ÚS 170/99 a IV. ÚS 1007/07, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 24, str. 153, svaz