IV.ÚS 1903/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1903/12 ze dne 30. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele M. P., t. č. ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Pavlem Svobodou, advokátem se sídlem Jungmannova 855/7, Jablonec nad Nisou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem právního zástupce ze dne 21. 10. 2012, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 268/2011 a spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 3 T 10/2011, které si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že Okresní soud v Blansku rozsudkem č. j. 3 T 10/2011-185 ze dne 9. 8. 2011 shledal stěžovatele vinným přečinem krádeže dle § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu (body 1 až 5 výroku), přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku (body 2 až 4 výroku) a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (body 1, 2 a 4 výroku), za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců. Okresní soud dále stěžovatele zavázal uhradit poškozeným Blance Jenišové a Jednotě, spotřební družstvo Boskovice, škodu ve výši 2.500,- Kč, resp. 59.561,90 Kč; poškozenou Blanku Jenišovou pak soud odkázal se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Blansku bylo usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011 zamítnuto. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 4 Tdo 1551/2011-274 ze dne 20. 12. 2011 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Okresní soud v Prostějově rozsudkem č. j. 2 T 268/2011-197 ze dne 3. 4. 2012 dle § 45 odst. 1 trestního zákoníku zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 3 T 10/2011-185 ze dne 9. 8. 2011, ve spojení s usnesením krajského soudu č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí, která měla ve výroku o vině svůj podklad, a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným pokračujícím přečinem krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku (body 1 až 7 výroku), pokračujícím přečinem poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku (body 1, 2, 4, 6 a 7 výroku) a pokračujícím přečinem porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku (body 2 a 4 výroku), za což se odsuzuje ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců. Ve vztahu ke dvěma dílčím útokům přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovatel obžaloby zproštěn dle § 226 písm. c) trestního řádu. Stěžovateli byla uložena povinnost uhradit poškozeným Blance Jenišové a Jednotě, spotřební družstvo Boskovice, škodu ve výši v rozsudku specifikované; se zbytkem jejich nároku je okresní soud, společně s poškozenou společností Kooperativa pojišťovna a. s., odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel podal proti výroku o vině a trestu odvolání, které krajský soud usnesením č. j. 4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012 jako nedůvodné zamítl. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011 a usnesení krajského soudu č. j. 4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012 ústavní stížností, v níž namítal, že se nedopustil dílčího útoku uvedeného ve výroku rozsudku Okresního soudu v Blansku pod bodem 1, ani nezpůsobil poškozené Jednotě, spotřební družstvo Boskovice, škodu uvedenou v bodě 5 výroku rozsudku. Krajský soud dle jeho názoru přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Blansku toliko formálně, aniž by se vypořádal s konkrétními námitkami, které stěžovatel v odvolání vznesl. Stejným deficitem pak dle stěžovatele trpělo i usnesení krajského soudu č. j. 4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012. Stěžovatel měl za to, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyly provedeny jím navrhované důkazy, svědčící o jeho nevině, a výše škody byla určena bez provedení řádného dokazování. Krajský soud v obou případech nenapravil procesní vady předchozího řízení a svým postupem odňal stěžovateli možnost obhajoby, čímž porušil zásadu kontradiktornosti řízení a zásadu rovnosti jeho účastníků. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby napadená rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil. II. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro meritorní přezkum napadených rozhodnutí, tzn. především, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda byla přípustná. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl jak usnesení krajského soudu č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 3 T 10/2011-185 ze dne 9. 8. 2011, tak usnesení krajského soudu č. j. 4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 2 T 268/2011-197 ze dne 3. 4. 2012. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, bylo třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Blansku, resp. na něj navazujícímu usnesení krajského soudu č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011, bylo posledním procesním prostředkem k ochraně práva dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1551/2011-274 ze dne 20. 12. 2011. Usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 3. 2. 2012, z čehož vyplývá, že předal-li stěžovatel svou ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 21. 5. 2012, učinil tak zjevně po uplynutí zákonné lhůty. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části, směřující vůči usnesení krajského soudu č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011, odmítl jako opožděnou dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. III. V části, v níž ústavní stížnost směřovala vůči usnesení krajského soudu č. j. 4 To 213/2012-210 ze dne 12. 6. 2012, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 2 T 268/2011-197 ze dne 3. 4. 2012, byla ústavní stížnost podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu tohoto rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Námitkami stěžovatele, které se vztahovaly k dílčím útokům pokračujících trestných činů, za něž byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Blansku č. j. 3 T 10/2011-185 ze dne 9. 8. 2011, se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť citovaný rozsudek, resp. na něj navazující usnesení krajského soudu č. j. 8 To 375/2011-226 ze dne 27. 9. 2011, nebyly ústavní stížností napadeny, resp. nebyly napadeny včas. Okresní soud v Prostějově sice rozsudek Okresního soudu v Blansku postupem dle § 45 odst. 1 trestního zákona zrušil a nově rozhodl o vině a trestu za všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu, nicméně byl přitom (u dílčích útoků uvedených pod body 1 až 5 rozsudku) vázán skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Blansku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 627). Ústavní soud mohl podrobit svému přezkumu toliko ty závěry Okresního soudu v Prostějově, které neměly svůj původ v předchozím řízení před Okresním soudem v Blansku, v rámci kterého, jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel řádnou ústavní stížnost nepodal. Ve vzta