IV.ÚS 1904/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1904/07 ze dne 19. 4. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů 1) Ing. L. D., zastoupeného Václavem Dvořákem, advokátem se sídlem Hrnčířská 115, Pelhřimov, a 2) L. D., zastoupeného Lubomírem Kolaříkem, advokátem se sídlem Svatovítské náměstí 126, Pelhřimov, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 359/2007 ze dne 18. 4. 2007-649, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 14 To 189/2006-619 ze dne 16. 8. 2006 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 7 T 150/2004-592 ze dne 27. 1. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen „okresní soud“) sp. zn. 7 T 150/2004 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 7 T 158/2002 363 ze dne 11. 9. 2002 byl stěžovatel č. 1 dle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), zproštěn obžaloby z trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací ve smyslu § 257a odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“), jehož se měl dle obžaloby dopustit tím, že jako předseda představenstva a ředitel obchodní společnosti KASPE, a. s. (dále též „poškozená“), v souvislosti s ukončením svého působení v této společnosti, dne 11. 12. 2000 neoprávněně zformátoval pevný disk přenosného osobního počítače zn. Leo Design Note 3510, svěřeného mu poškozenou, a zničil tak jeho programové vybavení, jakož i informace souvisejících s obchodní činností poškozené. Týmž rozsudkem byli oba stěžovatelé společně s obžalovaným M. D. dle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěni obžaloby z trestného činu podvodu ve smyslu § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, jehož se měli dopustit tím, že stěžovatel č. 1 jako předseda představenstva a ředitel poškozené KASPE, a. s., M. D. jako jednatel WEHA CZ, s. r. o., a stěžovatel č. 2 jako bývalý vedoucí výroby v KASPE, a. s., uvedli v omyl odpovědné pracovníky ZVVZ, a. s., o údajném zániku poškozené a současně dne 5. 12. 2000 stornovali původní objednávky poškozené na obrobení kamenických strojů v hodnotě nejméně 149.091,90 Kč dodaných ve dnech 6. a 13. 11. 2002 do ZVVZ, a. s., a obrobení kamenických strojů přeobjednali na WEHA CZ, s. r. o., a obrobené nechali dne 12. 1. 2001 ke škodě poškozené dodat ke kompletaci a další realizaci do společnosti WEHA CZ, s. r. o. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře (dále jen „krajský soud“), k odvolání státního zástupce usnesením č. j. 14 To 163/2002-382 ze dne 20. 11. 2002 zrušil rozsudek okresního soudu v části týkající se obou stěžovatelů a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uložil soudu prvního stupně zvážit, zda jednání stěžovatelů nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry ve smyslu § 248 odst. 1, 2 trestního zákona. Okresní soud následně rozsudkem č. j. 7 T 158/2002-422 ze dne 5. 5. 2003 uznal stěžovatele č. 1 vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací ve smyslu § 257a odst. 1 písm. b) trestního zákona a současně oba stěžovatele vinnými trestným činem zpronevěry ve smyslu § 248 odst. 1, 2 trestního zákona, spáchaného ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 téhož předpisu, jehož se dle skutkové věty výroku rozsudku dopustili společným jednáním tak, jak bylo uvedeno ve zprošťujícím rozsudku, pouze s tím rozdílem, že byla vypuštěna slova o uvedení v omyl pracovníků ZVVZ, a. s. Stěžovateli č. 1 byl za výše uvedenou trestnou činnost uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na dobu dvou let, stěžovateli č. 2 byl vyměřen peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců. Oba stěžovatelé byli rovněž společně a nerozdílně zavázáni uhradit poškozené škodu ve výši 149.091,90 Kč. Odvolání obou stěžovatelů proti posledně uvedenému rozsudku byla zamítnuta usnesením krajského soudu č. j. 14 To 160/2003-443 ze dne 2. 7. 2003. Nejvyšší soud posléze usnesením č. j. 6 Tdo 1191/2003-484 ze dne 25. 2. 2004 odmítl dovolání obou stěžovatelů, a to z důvodu uvedeného v § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu. Nejvyšší soud sice shledal v rozhodování soudů nižších stupňů pochybení, nicméně dospěl k závěru, že tato neodůvodňovala kasaci napadených rozhodnutí. Ve vztahu k odsouzení stěžovatele č. 1 za trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací ve smyslu § 257a odst. 1 písm. b) trestního zákona Nejvyšší soud uvedl, že popis skutku ve výroku o vině byl neúplný, nicméně jednalo se toliko o porušení § 120 odst. 3 trestního řádu a nikoliv o nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, neboť z odůvodnění rozhodnutí okresního a krajského soudu byly rozhodné skutečnosti dovoditelné. Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry ve smyslu § 248 odst. 1, 2 trestního zákona pak Nejvyšší soud konstatoval, že ve výroku rozsudku okresního soudu nebyly vyjádřeny všechny znaky jeho skutkové podstaty, jednání stěžovatelů nicméně naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona. Vzhledem k tomu, že dovolání podali pouze obvinění a trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona je přísněji trestný, bránila kasaci napadeného rozhodnutí z důvodu přehodnocení hmotněprávního posouzení skutku zásada zákazu reformatio in peius, proto Nejvyšší soud i v této části dovolání odmítl. Ústavní soud posléze na základě ústavní stížnosti stěžovatelů nálezem sp. zn. IV. ÚS 182/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 168/35 SbNU 273) zrušil rozsudek okresního soudu č. j. 7 T 158/2002-422 ze dne 5. 5. 2003 a na něj navazující usnesení krajského a Nejvyššího soudu. Pokud šlo o trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací ve smyslu § 257a odst. 1 písm. b) trestního zákona, Ústavní soud obecným soudům vytkl, že mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku byl evidentní nesoulad, jehož podstatou bylo, že zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu, spočívající „v úmyslu způsobit jinou újmu“, neměl oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu, přičemž tento nedostatek nebyl dle názoru Ústavního soudu zhojitelný cestou odůvodnění, jak se domníval Nejvyšší soud. U trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona se Ústavní soud ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, nemohl však v této souvislosti aprobovat postup dovolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že jednání stěžovatelů bylo podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, a na základě tohoto argumentu dovolání odmítl, aniž by však svůj závěr o spáchání trestného činu podvodu podrobněji rozvedl. Ústavní soud k tomu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 182/04 uvedl: „Odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání obsahuje úvahy o tom, z jakých důvodů nelze podle dosud provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně kvalifikovat jednání stěžovatelů jako trestný čin zpronevěry, neobsahuje však žádné další úvahy o tom, proč je naopak závěr o spáchání trestného činu podvodu nezvratný a není třeba při odchylném právním posouzení jednání stěžovatelů dokazování doplnit. Nejvyšší soud se nevypořádal s právními závěry soudů obou stupňů vyjádřenými v jejich prvních rozhodnutích v této věci, dle nichž nebylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a v podstatě na základě shodného skutkového zjištění, neboť toto ve vztahu k podvodnému úmyslu při novém projednání věci soudem nedoznalo změn, stroze dovodil, že „jednání stěžovatelů obsahuje všechny zákonné znaky zmíněného trestného činu včetně úmyslného zavinění““. Důvody, jež ho vedly k závěru o porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a k následné kasaci napadených rozhodnutí, vyložil Ústavní soud v citovaném nálezu takto: „Změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit. Nejvyšší soud, který rozhodoval o mimořádném opravném prostředku, konstatoval chybnou právní kvalifikaci, dospěl k jednoznačnému závěru o přiléhavosti kvalifikace dle jiného ustanoven