IV.ÚS 1906/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1906/09 ze dne 23. 11. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Andreou Bednaříkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 7, Františka Křížka 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009 čj. 28 Cdo 2623/2007-159, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2007 čj. 14 Co 394/2006-145, rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 13. 7. 2006 čj. 4 C 73/2006-117, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006 čj. 28 Cdo 1615/2004-95, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2004 čj. 14 Co 622/2003-81 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 11. 9. 2003 čj. 4 C 18/2002-61 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 17. 7. 2009 se Ing. M. V. (dále též "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem porušujícím s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo v záhlaví uvedenými rozhodnutími porušeno základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a zrušil usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 30. 4. 2009 čj. 28 Cdo 2623/2007-159, rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") ze dne 22. 2. 2007 čj. 14 Co 394/2006-145 a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "nalézací soud") ze dne 13. 7. 2006 čj. 4 C 73/2006-117. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu 4 C 73/2006 vyplývají následující skutečnosti. Žalobce se žalobou podanou k nalézacímu soudu dne 31. 1. 2002 domáhal určení, že smlouva o převodu pozemku uzavřená s Pozemkovým fondem ČR dne 19. 11. 2001 je neplatná; tvrdil, že vlastnictví k předmětnému pozemku již dříve nabyl vydržením a že neplatnost smlouvy kromě toho, že ji uzavřel jako vlastník, způsobuje i to, že byla uzavřena v tísni. Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2004 čj. 14 Co 622/2003-81 potvrdil rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 9. 2003 čj. 4 C 18/2002-61 s tím, že bylo důvodné žalobu na neplatnost smlouvy ze dne 19. 11. 2001 zamítnout. Na rozdíl od nalézacího soudu však spatřoval důvod k zamítnutí žaloby v nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti. Dovolací soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 17. 3. 2006 čj. 28 Cdo 1615/2004-95 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Vyslovil přitom právní názor, že s přihlédnutím k okolnostem případu svědčí žalobci naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jím uváděné smlouvy. Dne 13. 7. 2006 nalézací soud žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Dospěl mj. k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že vlastnictví ke sporné parcele nabyl vydržením a že tuto parcelu předmětnou smlouvou nabyl od nevlastníka. Uvedl, že "Hlavním důvodem pro to, že žalobce nemůže být v dobré víře ohledně vlastnictví tohoto pozemku, je, že není dán právní důvod, na jehož základě by žalobce mohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo patří, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, si nikdy existenci vlastnického práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, neověřil (NS ČR - PR č. 5/2000)." Dne 22. 2. 2007 odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 7. 2006 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Mimo jiné konstatoval, že žalobce sám podmínky vydržení nesplnil (s ohledem na rozhodnutí bývalého ONV Rokycany ze dne 24. 10. 1979 ve znění rozhodnutí ZKNV Plzeň ze dne 12. 2. 1980, o zřízení trvalého užívání k pozemkům v dosavadním držení žalobce ve prospěch Státního statku v Rokycanech). Právní předchůdce žalobce sice sporný pozemek užíval, podmínky vydržení však nesplnil pro absenci tzv. titulu uchopení se držby. Proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2007 podal žalobce dovolání, ve kterém namítal (v části II. A), že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nevypořádal se s tvrzeními a důkazy svědčícími v jeho prospěch, včetně výsledků místního šetření. V části II. B uvedl, že "Pokud jde o dobrou víru obecně, dovolací soud by měl řešit, zda je povinností fyzické osoby, nepodnikatele, zabývat se hranicemi a výměrou pozemků, o jejichž vlastnictví je tato osoba přesvědčena." V části II. C vyjádřil nesouhlas se zjištěním krajského soudu ve vztahu k právnímu důvodu užívání pozemku jeho právním předchůdcem. V části III. žalobce formuloval dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak, že "napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to ohledně dobré víry žalobce, pokud jde o vlastnictví pozemku parc. č. 430/13. Krom toho (je) odůvodnění rozsudku nedostatečné, a tedy v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod." V části IV. uvedl, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu jsou nesprávná; proto by měla být zrušena a věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Dne 30. 4. 2009 dovolací soud dovolání žalobce odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud mj. uvedl, že v případě dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); dovolací důvody v odst. 2 písm. a) a odst. 3 téhož ustanovení se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou. Tento výkladový závěr je podle odůvodnění napadeného usnesení v judikatuře dovolacího soudu zcela konstantní (mj. usnesení ze dne 18. 10. 2006 28 Cdo 2551/2006). Proto nemohl přihlížet k námitkám skutkové povahy, směřujícím proti průběhu a zejména výsledkům hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které obsahově i fakticky dovolatel v dovolání uplatnil. Tvrzená otázka zásadního právního významu se nestala předmětem přezkumu dovolacím soudem, neboť postrádala z hlediska rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť nešlo o otázku s judikatorním přesahem či provázenou kontradikcí judikatury vyšších soudů, ale o právní otázku spojenou s posuzováním jedinečného skutkového základu se vztahem jen k této konkrétní věci (usnesení ze dne 15. 2. 2001 22 Cdo 1731/99). V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy všech stupňů mu svým postupem a rozhodnutími upřely právo na spravedlivý proces a zasáhly do jeho majetkových práv. V části III. uvedl skutkové okolnosti, na nichž zakládal své přesvědčení o vydržení předmětného pozemku a důvodnosti žaloby. V části IV. konstatoval, že žalobu podal k nalézacímu soudu dne 31. 1. 2002 a konečné rozhodnutí ve věci bylo doručeno jeho právní zástupkyni dne 21. 5. 2009, tedy o více než sedm let později; vyjádřil přesvědčení, že v řízení před obecnými soudy docházelo ke zbytečným průtahům. V části V. stěžovatel obecným soudům vytkl, že se ve svých rozhodnutích nevypořádaly se všemi tvrzeními a argumenty svědčícími v jeho prospěch (mj. s výsledky místního šetření provedeného nalézacím soudem) a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily; poukázal na nález III. ÚS 2110/07. Příliš stručné (a rozporné s nálezem II. ÚS 169/09) bylo zejména odůvodnění dovolacího soudu ze dne 30. 4. 2009. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda tato splňuje všechny zákonem požadované formální náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká zejména podmínek ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. nález III. ÚS 62/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochran