IV.ÚS 1906/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1906/18 ze dne 16. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Střední školy Sion High School, Hradec Králové, sídlem Na Kotli 1201/27, Hradec Králové, a 2. Sboru Jednoty bratrské v Hradci Králové - Sion, v likvidaci, sídlem Na Kotli 1201/27, Hradec Králové, oba zastoupeni Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, sídlem Malé náměstí 125/16, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 2 As 312/2017-34, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2017 č. j. 9 A 63/2015-129 a rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 14. ledna 2015 č. j. MSMT-44326/2014-3, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených správních a soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva podle čl. 2, 33, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 5. 11. 2014 č. j. MSMT-47953/2013-7 zamítlo žádost stěžovatelů na navýšení nejvyššího povoleného počtu žáků jejich střední školy z 200 na 480. Podle ministerstva byla tato žádost v rozporu s Dlouhodobým záměrem vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky (dále též "DZ ČR"), jakož i v rozporu s Dlouhodobým záměrem vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy Královéhradeckého kraje (dále též "DZ HK"). Ministerstvo poznamenalo, že uvedené dokumenty jsou volně dostupné na webových stránkách ministerstva a kraje a není třeba, aby byly součástí spisu. 3. Ministr školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministr") napadeným rozhodnutím ze dne 14. 1. 2015 č. j. MSMT-44326/2014-3 zamítl rozklad stěžovatelů s odůvodněním, že stěžovatelé zásadně nereflektují povahu dlouhodobých záměrů přijímaných dle § 9 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "školský zákon"), jako základních strategických a koncepčních dokumentů českého školství. Tyto záměry mimo jiné vyjadřují veřejný zájem na tom, aby v České republice bylo poskytováno vzdělání na školách, v oborech a v kvalitě, jaká je z hlediska všech zájmů státu, nikoli pouze partikulárních zájmů konkrétních skupin nebo osob, nezbytná a následováníhodná, a to včetně skutečnosti, že je to právě stát a veřejnoprávní korporace, které hradí největší část nákladů na vzdělání. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ze dne 16. 8. 2017 č. j. 9 A 63/2015-129 zamítl žalobu stěžovatelů proti výše uvedenému rozhodnutí ministra se závěrem, že v posuzované věci správní orgány nepochybily, když rozšíření kapacity zamítly, neboť by bylo v rozporu s DZ ČR, který doporučoval snížit počty žáků ve veřejných středních a vyšších odborných školách a zároveň nezvyšovat kapacitu soukromých a církevních středních a vyšších odborných škol. Dle městského soudu není podstatné, že se jednalo pouze o doporučení, neboť úmysl nezvyšovat kapacity škol byl zřejmý. Kapacitně mohl být posílen pouze obor, který by odpovídal předpokládaným nebo očekávaným dlouhodobým budoucím potřebám trhu práce a který by nahradil jiný aktivní nevyhovující obor. Správní orgány se otázkou navýšení kapacity dotčené školy zabývaly a neshledaly je potřebným. Své úvahy dostatečně odůvodnily. Jelikož stěžovatelé rozšíření neodůvodňovali zvláštním ohledem na filozofické nebo náboženské přesvědčení studentů a jejich rodičů, či nějakými specifickými důvody pro navýšení, správní orgány vycházely také z toho, že v Královéhradeckém kraji lze tentýž obor studovat i na jiných školách, jejichž kapacita nebyla využita. Zamítnutí žádosti stěžovatelů tak odůvodňoval veřejný zájem na zachování (či snížení) kapacit škol v oborech, jejichž stav nebyl naplněn. Absenci písemné podoby aplikovaných dlouhodobých záměrů ve správním spise a neprovedení důkazu jejich textem nepovažoval městský soud za vadu řízení, neboť se jednalo o veřejně dostupné dokumenty, na které odkazuje přímo zákonná úprava. 5. Ke kasační stížnosti stěžovatelů rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 2 As 312/2017-34 tak, že tuto kasační stížnost zamítl a přisvědčil závěru městského soudu, že v daném případě postupovaly správní orgány ve vztahu k posouzení výše uvedených koncepčních dokumentů správně. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že absenci textu DZ ČR a DZ HK ve správním spise, na kterou upozornili stěžovatelé, lze považovat za nedostatek, neboť pro vyloučení případných pochybností bylo vhodné, aby součástí správního spisu byly (minimálně dotčené části), nicméně tato absence nepředstavuje pochybení takové intenzity, které by vedlo ke zrušení správních rozhodnutí. Jediným výsledkem v případě zrušení správních rozhodnutí z tohoto důvodu by bylo to, že by ministerstvo příslušné části dlouhodobých záměrů zařadilo do správního spisu, avšak celkový výsledek správního řízení by zůstal nezměněn, neboť při hodnocení žádosti byl obsah DZ ČR a DZ HK správně interpretován. Nadto Nejvyšší správní soud uvedl, že oba dotčené záměry byly a stále jsou veřejně přístupné, v době rozhodování správních orgánů nedošlo k obsahovým změnám a stěžovatelům byl jejich obsah prokazatelně znám, neboť na jeho základě argumentovali a na žádné konkrétní rozdíly mezi verzemi, které měli oni a správní orgány k dispozici, nepoukazovali. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že správní orgán je v rámci své činnosti a rozhodování povinen postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, které jsou součástí právního řádu. Nemůže účastníkům ukládat omezení, která v těchto předpisech nejsou. Je pak nepřípustné, aby si správní orgán interpretací dokumentů, které nejsou součástí právního řádu, navíc interpretací jdoucí navíc nad jejich obsah, zkonstruoval omezení podle své libovůle, jakkoliv je přesvědčen o správnosti svého počínání s odkazem na v odůvodnění použitá vyjádření politických exponentů. Stěžovatelé jsou schopni a ochotni akceptovat závěr, že dlouhodobý záměr má pro správní orgán charakter závazného podkladového materiálu odborného a politického a že ani správnímu orgánu a ani soudu se nepřísluší vyjadřovat k jeho obsahu. Jsou rovněž ochotni akceptovat závěr, že pro rozhodování správního orgánu o registraci školy či její rozšíření jsou určující zákonná kritéria, mezi nimiž má určující postavení soulad s přijatými dlouhodobými záměry. Lze i akceptovat to, že ze svého charakteru tyto dlouhodobé záměry jsou svou povahou víc obecné než konkrétní. To vše ale nic nemění na skutečnosti, že je úkolem a povinností správního orgánu v rámci správního dokazování činit z těchto záměrů konkrétní objektivní skutková zjištění, ty porovnávat s dalšími konkrétními skutkovými zjištěními potvrzujícími či vyvracejícími souladnost s dlouhodobým záměrem (zjištění konkrétních verifikovatelných statistických údajů) a na jejich základě vydat objektivní a hlavně přezkoumatelné rozhodnutí, bez přímého vlivu, vyjádření a ingerence jakéhokoliv politického exponenta. Nefunguje-li správní rozhodování takovýmto způsobem, nejedná se o řádný výkon státní správy, ale o libovůli a zvůli správního orgánu, a odmítá-li správní soud napravit procesní pochybení, která stěžovatelé správnímu orgánu vytýkají, vede to ke stavu, kdy jsou skutečně porušena základní práva stěžovatelů, a pravidla, u kterých spoléhají stěžovatelé na jejich obecnou platnost a závaznost, se mění v gumové normy poplatné vlivům politických exponentů bez možnosti jejich přezkumu. Takový postup správního soudu je pak popřením ochrany, na kterou stěžovatelé u správního soudu spoléhali. Podle čl. 33 odst. 3 Listiny je ústavně zaručeno právo zřizovat jiné než státní školy. Toto právo je však nesprávnou praxí rozhodujícího správního orgánu natolik omezeno, že jej není možné úspěšně a svobodně realizovat i při respektování platné právní úpravy. Tak je takové právo de facto odepíráno a omezování soukromých a církevních škol popsaným způsobem ze strany správních orgánů je takovým krokem. Když nebude zamezeno popsané procesně nesprávné a nedovolené praxi rozhodujících správního orgánů a správních soudů, které svou benevolencí tuto nesprávnou praxi posvětily, je pro soukromé a církevní školy nemožné splnit zákonné podmínky pro