IV.ÚS 1908/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1908/20 ze dne 28. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Blanky Majerčákové Sotonové a Ing. Michala Majerčáka, zastoupených Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, sídlem Míru 17, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. 22 Cdo 842/2020-697, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Tomáše Vacury a Antonína Vacury, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí tvrdíce, že došlo k porušení jejich práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k zásahu do jejich vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") domáhali vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že hranice mezi jejich pozemkem a pozemkem vedlejších účastníků v katastrálním území T. je stanovena geometrickým plánem vypracovaným geodetem, který bude určen soudem. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2019 č. j. 6 C 263/2014-567 rozhodl, že hranice mezi předmětnými pozemky je stanovena specifikovaným geometrickým plánem (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění okresní soud uvedl, že při rozhodování postupoval podle § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a stanovil hranici mezi pozemky podle slušného uvážení. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé i vedlejší účastníci odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení, provedl znovu dokazování třemi znaleckými posudky, dospěl k závěru, že odvolání vedlejších účastníků je nutno považovat za důvodné, odvolání stěžovatelů důvodným neshledal, a proto rozsudkem ze dne 4. 12. 2019 č. j. 18 Co 143/2019-658 změnil rozsudek okresního soudu a návrh stěžovatelů zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (II. a III. výrok). V odůvodnění nejprve poukázal na odlišnosti mezi žalobou na stanovení neznatelné nebo pochybné hranice podle poslední pokojné držby nebo slušného uvážení (§ 1028 občanského zákoníku) a žalobou na určení vlastnického práva, je-li hranice pozemků mezi účastníky subjektivně sporná. Odkázal na konkrétní závěr Nejvyššího soudu, podle něhož samotná subjektivní pochybnost o průběhu sporné hranice (kterou může soud objektivně za pomoci znalce, případně dalším dokazováním zjistit), neumožňuje její určení (stanovení) podle § 1028 občanského zákoníku, a je třeba žádat určení vlastnictví ke sporné části pozemku. Protože podle krajského soudu bylo možné hranici mezi předmětnými pozemky určit objektivně za pomoci znalce, tedy zjistit, kudy vede (čemuž nasvědčuje i rozhodnutí o neprovedení opravy chyby v katastru nemovitostí, které se domáhala stěžovatelka), není žaloba podle § 1028 občanského zákoníku na stanovení nové hranice podle poslední pokojné držby, respektive podle slušného uvážení, namístě. 4. Rozsudek krajského soudu i rozsudek okresního soudu napadli stěžovatelé dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Výrokem I. zastavil řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu, II. výrokem odmítl dovolání proti rozsudku krajského soudu a III. výrokem uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení. V odůvodnění I. výroku Nejvyšší soud poučil stěžovatele, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, tudíž pro nedostatek funkční příslušnosti, jako neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, dovolací řízení proti rozsudku okresního soudu zastavil. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud shledal nepřípustným, což odůvodnil analýzou předpokladů pro použití konkrétní žaloby s odkazy na svoji prejudikaturu a komentářový literární pramen. Ve věci stěžovatelů akcentoval, že krajský soud vzal za prokázané, že hranice mezi předmětnými pozemky je objektivně zjistitelná (přičemž to, zda lze průběh určité hranice v terénu zjistit či nikoliv, je otázkou skutkovou, a skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení je Nejvyšší soud vázán) a v takovém případě nelze postupovat podle § 1028 občanského zákoníku a hranici stanovit na základě konstitutivního rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že když krajský soud žalobu z tohoto důvodu zamítl, je jeho rozhodnutí správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud dále reagoval na námitku stěžovatelů, že podání žaloby jim bylo uloženo správním orgánem (stavebním úřadem) a připomenul, že stavební úřad stěžovatele neodkázal na podání žaloby na určení vlastnické hranice podle § 1028 občanského zákoníku, nýbrž pouze obecně k podání žaloby v otázce jejího průběhu. Bylo tedy pouze na stěžovatelích, aby přiléhavou žalobu zvolili. Pro úplnost Nejvyšší soud uvedl, že je-li mezi účastníky stavebního řízení sporné, kudy vede hranice mezi parcelami, přičemž účastníci nezpochybňují, že jsou vlastníky parcel evidovaných v katastru nemovitostí, nevymyká se řešení této otázky pravomoci stavebního úřadu a lze ji vyjasnit pomocí znaleckého posudku. Podle § 1028 občanského zákoníku nelze určit hranici v případě, kdy jsou sousední pozemky účastníků evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel; v takovém případě platí vyvratitelná domněnka, že hranice parcel je totožná s hranicí vlastnickou, neprokáže-li opak ten, kdo to popírá (§ 980 odst. 2 občanského zákoníku). Neobstojí proto konstatování okresního soudu, že určil hranici mezi předmětnými pozemky podle § 1028 občanského zákoníku, neboť ve skutečnosti podle tohoto ustanovení nepostupoval. Zjevně vyšel z toho, že rozhoduje na základě důkazu provedeného znaleckým posudkem, tedy podle skutečného právního stavu, a rozhodnutí neopřel o poslední pokojnou držbu ani o slušné uvážení. V úplném závěru odůvodnění Nejvyšší soud ještě dodal, že přípustnost dovolání nezakládají ani námitky, jimiž stěžovatelé krajskému soudu vytýkali nedostatek poučení podle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť neformulovali žádnou právní otázku, na které by bylo rozhodnutí krajského soudu založeno, ani řádně nevymezili, v čem spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé - po rekapitulaci výroků rozhodnutí obecných soudů - popisují vývoj sporu s vedlejšími účastníky, kteří stavební činností údajně neoprávněně zasáhli do jejich vlastnického práva, konkrétně provedením stavby hospodářského stavení bez stavebního povolení. V řízení o odstranění této stavby bylo zjištěno, že nelze určit hranici mezi předmětnými pozemky, proto byli stavebním úřadem vyzváni k podání žaloby o průběhu vlastnické hranice, také Zeměměřický a katastrální inspektorát v Plzni jim doporučil obrátit se na soud. Za této situace žalobu podali a její zamítnutí považují za porušení jejich práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny; účastník řízení má právo na to, aby měl právní jistotu v soudní rozhodnutí, aby nebyl vystaven opakujícím se soudním sporům a rovněž, aby měl právo na předvídatelnost soudního rozhodnutí, tj. aby byl po celou dobu řízení poučován o svých právech a měl jistotu ve "spravedlivost" rozhodnutí. 6. K věci konkrétně uvádějí, že mezi stavbami na hranici předmětných pozemků byla účastníky řízení i jejich právními předchůdci společně užívána ulička a celý problém vznikl tím, že nová stavba vedlejších účastníků zabrala celou šíři uličky a přestala respektovat vlastnickou hranici. Upozorňují, že jejich žaloba nebyla striktně vymezena podle § 1028 občanského zákoníku, a proto jim měl okresní soud sdělit svůj předběžný právní názor, že podanou žalobu vymezuje podle tohoto ustanovení z důvodu neurčitosti hranice a že tedy bude rozhodováno podle slušného uvážení. Jelikož nebyli poučeni, došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto měl krajský soud rozsudek okresního soudu zrušit se závazným pokynem o vyslovení předběžného názoru na aplikaci § 1028 občanského zákoníku. 7. Dále stěžovatelé polemizují se závěrem krajského soudu o možnosti podat žalobu podle § 1028 občanského zákoníku a připomínají, že stavební úřad a katastrální úřad nebyly schopny hranici určit. 8. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že odmítnutí dovolání odůvodnil závěrem o skutkové povaze otázky určení hranice mezi pozemky, ačkoliv jde o právní posouzení, neboť měl prá