IV.ÚS 1909/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1909/13 ze dne 9. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Marie Jirsové, zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Újezd 19, 118 00 Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2013 č. j. 17 Co 3/2013-176, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. června 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2013 č. j. 17 Co 3/2013-176, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2013 č. j. 17 Co 3/2013-176 byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. října 2012 č. j. 10 C 286/2009-141 ve výroku pod bodem I o věci samé ve vztahu k první žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") tak, že žaloba o zaplacení částky 28 091,- Kč s příslušenstvím se zamítá. Ve vztahu ke druhé žalobkyni byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III o věci samé potvrzen. Ve výroku pod bodem IV byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit druhé žalobkyni částku 2 976,50 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 23. října 2012 do zaplacení, jinak byl ve výroku o věci samé pod bodem IV ohledně částky 33 616,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z toho důvodu, že měl odlišný názor na otázku promlčení. Podstatný je podle stěžovatelky i průběh jednání u odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok stěžovatelky na náhradu škody za nesprávný úřední postup soudního exekutora zamítl. Odvolací soud tento právní názor vyjádřil až při vynesení rozsudku, takže v průběhu odvolacího jednání na možnou změnu právního názoru ohledně promlčení nebyla stěžovatelka odvolacím soudem upozorněna, a proto nemohla na tuto změnu před vynesením rozsudku reagovat a sdělit k tomu svou argumentaci, přestože byla toho názoru, že správný byl právní názor soudu prvního stupně. Stěžovatelka spatřuje zásadní pochybení Městského soudu v Praze v tom, že tento námitku promlčení posoudil v zásadním (extrémním) nesouladu s ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Městský soud v Praze podle stěžovatelky opomněl vzít v úvahu, že o škodě za montáž nových bezpečnostních dveří se stěžovatelka nemohla dozvědět dříve, než jí škoda vznikla uhrazením faktury ze dne 22. června 2006. Městský soud v Praze při právním posouzení nevzal v úvahu a opomněl aplikovat ustanovení § 35 ve spojení s ustanovením § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Podle ustanovení § 32 odst. 1 nárok na náhradu škody se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle ustanovení § 35 tohoto zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Z výše uvedeného vyplývá, že o škodě ve výši částky zaplacené na základě faktury ze dne 22. června 2006 se stěžovatelka dozvěděla nejdříve dne 22. června 2006. Nejdříve od tohoto data mohla běžet promlčecí doba tři roky s tím, že po dobu 6 měsíců tato promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 35 zákona č. 82/1998 Sb. neběžela. Žádost o náhradu škody u žalované stěžovatelka uplatnila dne 5. září 2007 a tato byla zamítnuta dne 28. května 2008, tedy 6 měsíců promlčecí doba neběžela. Z toho tedy podle stěžovatelky vyplývá, že promlčecí doba by uběhla, pokud jde o částku 24 121,- Kč za montáž bezpečnostních dveří, nejdříve až dne 22. prosince 2009. Jestliže tedy stěžovatelka podala žalobu dne 16. července 2009, její nárok není promlčen. Stěžovatelka se domnívá, že Městský soud v Praze se v napadeném rozsudku dopustil extrémně nesprávného právního posouzení, když nesprávně aplikoval ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a opomněl aplikovat ustanovení o stavění běhu promlčecí doby na 6 měsíců, kdy byl nárok na náhradu škody uplatněn u úřadu uvedeného v ustanovení § 6 zákona č. 82/1998 Sb. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí soudů ve věcech civilních, trestních a správních, Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu těchto soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci běžného zákonodárství, připadá v úvahu, jestliže ostatní soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V souzené věci dospěl Městský soud v Praze na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nárok první žalobkyně na náhradu škody za poškozené dveře je promlčen. Na opravu zámku první žalobkyně vynaložila částku 3 970,- Kč dne 16. prosince 2005 a na opravu bezpečnostních dveří částku 24 121,- Kč dne 8. června 2006. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že o svém nároku, respektive o tom, kdo za něj odpovídá, se první žalobkyně mohla dozvědět nejdříve v srpnu 2006, když vzala zpět svoji žalobu na vyloučení movitých věci z exekuce. To, že byly poškozeny dveře, se tato žalobkyně dozvěděla již dne 16. prosince 2005, a skutečnost, že za uvedené odpovídá exekutor, neboť se tak stalo při exekuční činnosti, se žalobkyně dozvěděla rovněž téhož dne. Odpovědnosti soudního exekutora podle ustanovení § 32 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, za něhož lze nárok ve smyslu ustanovení § 3 a § 4 zákona č. 82/1998 Sb., uplatnit proti státu, si tak tato žalobkyně byla vědoma již od 16. prosince 2005. Odvolací soud proto přisvědčil žalované, že ke dni podání žaloby 16. července 2009 bylo právo žalobkyně na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. promlčeno. Výše uvedenému závěru Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Odvolací soud v uvedeném rozhodnutí stanovil počátek běhu promlčecí doby v souladu se stávající judikaturou civilních soudů. Podle této judikatury se počátek běhu promlčecí doby odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o vzniku škody, k uplatnění nároku u soudu není třeba znát přesnou výši majetkové újmy, postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1607/2012, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4554/2011 a sp. zn. 28 Cdo 4157/2011). Závěr soudu o promlčení práva žalobkyně na náhradu škody není ani v rozporu s ustanovením § 35 zákona č. 82/1998 Sb. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud právní názor ohledně otázky p