IV.ÚS 191/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 191/10 ze dne 28. 6. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Šumavská 35, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 10. 2009 č. j. l8Nc 499/2007-16 a příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 8. 2009 č. j. 37Ex 91/08-18, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a zásahu do vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě zrušení shora označených rozhodnutí. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že od listopadu 2004 měl vůči němu jako dlužníkovi věřitel Dopravní podnik Ostrava, a. s., pohledávku za 3 jízdy bez jízdenky s přirážkou, tj. 3 x 1.008,- Kč. Místo toho, aby Dopravní podnik tuto splatnou neuhrazenou pohledávku ve výši 3.024,- Kč uplatnil najednou v celkové výši, uplatnil první pohledávku za první nezaplacené jízdné s přirážkou (z května 2004) žalobou u soudu se zastoupením advokátem. Další dvě pohledávky (nezaplacené jízdné s přirážkou z července 2004 a z října 2004) pak Dopravní podnik postoupil společnosti KSK IMEX, s. r. o., a tato pohledávky obratem postoupila společnosti Brandson Enterprises Ltd., která tyto pohledávky uplatnila samostatnými žalobami u soudu, o nichž soud rozhodoval samostatně. Uvedenou společností samostatně podané návrhy na nařízení exekuce vyřizoval pověřený soudní exekutor JUDr. Petr Kocián samostatně. V nyní Ústavním soudem posuzované věci vydal uvedený exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 8. 2009 č. j. 037Ex 91/08-18, kterým určil náklady exekuce na částku 7.735,- Kč a náklady oprávněného na částku 7.900,- Kč. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 19. 10. 2009 č. j. l8Nc 499/2007-16 napadený příkaz exekutora potvrdil v části týkající se nákladů exekuce, v části týkající se nákladů oprávněného příkaz zrušil a věc vrátil exekutorovi k novému rozhodnutí. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítá zneužívání práva, ke kterému dochází rozdělením pohledávky a následným vymáháním takto vytvořených samostatných pohledávek za účelem získání vyšší náhrady nákladů nalézacího či exekučního řízení. Z jeho původní pohledávky ve výši 3.024,- Kč tak tato pohledávka vzrostla i v důsledku rozdělení pohledávek na celkovou částku téměř 90.000,- Kč, kterou stěžovatel není schopen uhradit. Nesprávnost napadených rozhodnutí stěžovatel spatřuje zejména v nesloučení věcí Okresním soudem v Opavě, kterému byly oba návrhy na nařízení exekuce, vedené pod sp. zn. 28Nc 563/2007 (2. jízda) a sp. zn. l8Nc 499/2007 (3. jízda), podány v jeden den. Soud o návrzích rozhodl samostatně, v posuzované věci tak učinil usnesením ze dne 3. 1. 2008 č. j. l8Nc 499/2007-3, jimž nařídil výkon pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 5. 2007 č. j. 31 Ro 307/2007-3 ve věci uspokojení pohledávky. Případně mohl toto sloučení učinit následně pověřený exekutor, u něhož jsou obě exekuční řízení vedena pod sp. zn. 037Ex 67/08 a sp. zn.037Ex 91/08, k čemuž je exekutor oprávněn na základě přiměřeného použití ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, k zákonu č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (exekučního řádu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Soud ani exekutor však zásadu hospodárnosti řízení nerespektovali. 4. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že právní předpisy stanoví poměrně vysoké paušální náhrady a odměny pro exekutory a za zastupování účastníka advokátem ve sporu, kdy zejména v případě bagatelních sporů tyto náklady několikanásobně překračují vymáhanou částku, ač jde ve většině případů po právní i skutkové stránce o případy velmi jednoduché, které jsou vedeny ve stovkách shodných případů. V jeho případě byla tak nepřiměřeně vyčíslena náhrada hotových výdajů soudního exekutora ve výši 3.500,- Kč. Vyhláška 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o odměně a náhradách exekutora") stanoví odměnu a náhrady exekutora, aniž by zákon upravil meze, ve kterých se má vyhláška pohybovat, což je podle názoru stěžovatele v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), Listinou a Úmluvou, neboť povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. 5. K zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a k porušení práva na ochranu vlastnictví došlo v důsledku toho, že pověřený soudní exekutor i Okresní soud v Opavě interpretovali právní předpisy extrémním způsobem, při rozhodování o nákladech exekuce pouze mechanicky uplatnili právní předpis, aniž by se zabývali komplexním zhodnocením okolností daného případu. Postup soudu vykazuje z tohoto důvodu podle stěžovatelova názoru znaky svévole a libovůle, přičemž nebyla respektována ani zásada přiměřenosti (proporcionality). Stěžovatel na podporu svého tvrzení argumentuje rovněž nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/07 a sp. zn. Pl. ÚS 8/06. S ohledem na výše uvedené stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Spolu s ústavní stížností podává stěžovatel návrh na zrušení ustanovení § 92 a § 131 písm. a) exekučního řádu zmocňujících Ministerstvo spravedlnosti k vydání vyhlášky stanovící výši a způsob určení odměny, hotových výdajů a náhrad náležejících exekutorovi a příslušná ustanovení vyhlášky o odměně a náhradách exekutora vhledem k tomu, že aplikovaná ustanovení této vyhlášky, jež určují poměrně určitým způsobem výši odměn a náhrad exekutora, nelze zřejmě vyložit ústavně konformním způsobem. Vzhledem k osobním a majetkovým poměrům stěžovatel současně žádá, aby náklady jeho zastoupení před Ústavním soudem zaplatil stát. II. 6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že při přezkoumání ústavní stížnosti se zabývá toliko námitkami relevantními z hlediska uplatněného petitu návrhu, kterým je při svém rozhodování vázán a nemůže jej překročit. V projednávaném případě, kdy stěžovatel navrhuje zrušit shora označený příkaz k úhradě nákladů exekuce a usnesení, jímž soud potvrdil uvedený příkaz v části týkající se nákladů exekuce, tedy Ústavní soud není oprávněn zabývat se postupy předcházejícími vydání napadených rozhodnutí, při nichž byly pohledávky rozdělovány a posuzovány odděleně. 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutích v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. 9. K otázce náhrady nákladů řízení, včetně nákladů řízení exekučního, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o těchto nákladech je třeba považovat výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. 10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se stanovením výše odměny exekutora a náhrady výdajů exekutora v příkazu o úhradě nákladů exekuce a s vyřízením stěžovatelových námitek Okresním soudem v Opavě. Dle názoru Ústavního soudu se uvedený soud se stěžovatelem uplatněnými námitkami úplně a přesvědčivým způsobem v odůvodnění svého usnesení vypořádal, když podrobně rozvedl s odkazem na příslu