IV.ÚS 191/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 191/18 ze dne 28. 5. 2019 N 97/94 SbNU 203 Náhrada nákladů řízení v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zuzany Sobíškové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 6, sídlem Bělohorská 270/17, Praha 6 - Břevnov, zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem, sídlem Vinohradská 3330/220a, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2017 č. j. 12 Co 157/2017-149, spojené s návrhem na přiznání nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2017 č. j. 12 Co 157/2017-149 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2017 č. j. 12 Co 157/2017-149 se ruší. III. Návrh na přiznání náhrady nákladů stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a zákaz nucených prací a služeb podle čl. 9 odst. 1 Listiny, a že porušen byl i čl. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy. 2. Současně stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby jí přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 10 551,20 Kč včetně daně z přidané hodnoty, a to z důvodu, že k porušení jejích ústavně zaručených práv došlo v takovém rozsahu a intenzitě, že nelze po ní spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesla sama. 3. Usnesením ze dne 9. 1. 2017 č. j. 180 EX 1124/08-133 stěžovatelka jako soudní exekutorka zastavila podle § 55 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "e. ř.") ve spojení s § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") exekuci nařízenou na návrh UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4 - Michle, (dále jen "oprávněná") usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 3. 2008 č. j. 10 Nc 802/2008-12 proti Františku Kellnerovi (dále jen "povinný") a uložila povinnému zaplatit jí na náhradě nákladů exekuce částku 73 658 Kč; dále pak rozhodla, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 4. K odvolání povinného Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") stěžovatelčino usnesení změnil ve výroku o nákladech exekuce tak, že se stěžovatelce náhrada nákladů exekuce nepřiznává, a současně rozhodl, že žádný z účastníků ani soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že v daném případě byla exekuce zastavena pro nemajetnost povinného. Z tohoto důvodu jej podle § 89 věty druhé e. ř. zavázat k úhradě nákladů exekuce nelze, a protože zavinění na zastavení exekuce není možné přičítat oprávněné, nelze ani jí uložit povinnost nahradit stěžovatelce hotové výdaje. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu, že neuvedl, zda procesní zavinění na zastavení exekuce lze spatřovat na straně povinného, či zda je nelze spatřovat na straně žádného z účastníků řízení, neboť pouze konstatoval, že zastavení exekuce nezavinila oprávněná. Přitom své rozhodnutí postavil na tom, že o povinnosti k náhradě nákladů exekučního řízení je třeba rozhodnout podle toho, kdo zastavení exekuce procesně zavinil. Jestliže se touto otázkou opomněl zabývat, porušil její právo na spravedlivý proces. 6. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že závěr krajského soudu, dle něhož obecně platí, že povinností k úhradě nákladů exekuce pro případ jejího zastavení z důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nelze zavázat povinného, je v příkrém rozporu s judikaturou Ústavního soudu [zejména nálezy ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 455/08 (N 51/52 SbNU 511), ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/08 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.), ze dne 6. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1294/09 (N 174/63 SbNU 39)], podle níž je nutno větu druhou § 89 e. ř. interpretovat v návaznosti na větu první, tj. je třeba zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka, a nelze tedy automaticky povinnost k jejich zaplacení ukládat oprávněnému či povinnému, ale vždy je třeba ve smyslu § 271 o. s. ř. zkoumat, jaké důvody k zastavení exekuce vedly. Tím krajský soud porušil i čl. 89 odst. 2 Ústavy. 7. K tomu stěžovatelka doplňuje, že krajským soudem zmiňované výkladové pochybnosti u § 89 e. ř. byly po jeho novelizaci zákonem č. 347/2007 Sb. odstraněny zmíněným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/08 a že úvaha krajského soudu, že smyslem této novelizace bylo také (vedle toho garantovat soudním exekutorům úhradu jisté části nákladů exekuce) zabránit vzniku v zásadě nedobytných pohledávek soudních exekutorů za nemajetnými povinnými, je ničím nepodloženou domněnkou. Navíc je daná úvaha chybná, neboť majetková situace povinného se může v budoucnu změnit, jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545). S ohledem na to stěžovatelka považuje výklad krajského soudu za svévolný. 8. Krom toho má být dle stěžovatelky napadené usnesení v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Exekuce byla efektivně vedena více jak osm let, v jejím průběhu byla realizována dražba nemovitých věcí povinného, část vymoženého plnění byla vyplacena oprávněné, částka představující náklady exekuce byla vymožena, takže pouze mělo být utvrzeno její právo ponechat si náklady exekuce již vymožené. Povinný se stal nemajetným až v závěru exekuce, takže je zřejmé, že oprávněný zastavení exekuce nezavinil a že je to právě povinný, kdo by jí - s ohledem na zásady obsažené v § 3 odst. 1, § 87 odst. 2, § 89 e. ř. a § 270 a 271 o. s. ř. - měl zaplatit vzniklé náklady. Nejde tak o případ, kdy nelze spravedlivě požadovat náhradu nákladů exekuce ani po oprávněném, ani povinném, a proto musí nést její náklady ona, kdy riziko neuhrazení odměny a náhrady hotových výdajů je kompenzováno výhodami souvisejícími s její profesí, tedy v podstatě monopolním postavením. 9. V návaznosti na to stěžovatelka zdůrazňuje, že tento případ je třeba striktně odlišit od případů zastavení exekuce z jiných důvodů, kde nelze procesní zavinění přičítat žádnému z účastníků, a že nemohla provedení exekuce odmítnout, a to ani z důvodu, že oprávněná nesložila přiměřenou zálohu na náklady exekuce, neboť ji nebyla, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, oprávněna požadovat. Tím, že jí krajský soud odepřel nárok na náhradu nákladů, přestože již tyto byly vymoženy, musela po celou dobu vykonávat exekuci, aniž by měla nárok na zaplacení odměny, či dokonce na náhradu výdajů, které ze svého v rámci exekuce vynaložila. Takto by byla podrobena nucené práci či službě ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny. 10. Nadto mělo být porušeno její legitimní očekávání a princip předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejné moci, protože právní názor krajského soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i rozhodovací praxí obecných soudů, což stěžovatelka doložila konkrétními usneseními krajských soudů (Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2017 sp. zn. 15Co 276/2017, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 28. 11. 2011 sp. zn. 54 Co 1023/2011, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 6. 2016 č. j. 27 Co 206/2016-27, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2017 č. j. 9 Co 117/2017-46, Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2014 č. j. 9 Co 355/2014-22, Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016 č. j. 13 Co 135/2016-24, Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 26 Co 193/2016 a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 15 Co 254/2014), včetně Krajského soudu v Brně, které při zastavení exekuce z důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. soudním exekutorům náhradu nákladů exekuce přiznávají, zvláště když již tyto náklady částečně vymohli. III. Vyjádření účastníka řízení 11. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejším účastníkům řízení. 12. Krajský soud uvedl, že stěžovatelčiny výhrady nepovažuje za důvodné a že setrvává na svých závěrech, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že se k dané problematice vyjádřil z hlediska všech podstatn