IV.ÚS 1915/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1915/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. E., zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2020 č. j. 4 Tdo 231/2020-681, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018 sp. zn. 9 To 193/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. dubna 2018 sp. zn. 3 T 164/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen podle § 210 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku mu bylo současně uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), mu byla uložena povinnost zaplatit na úhradu škody poškozeným společnostem Česká pojišťovna, a. s., částku 203 181 Kč a Allianz pojišťovna, a. s., částku 372 526 Kč. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti svoji vinu odmítá. Je přesvědčen, že daná trestní věc měla být projednána ve společném řízení spolu se svědkyní K. A. Má za to, že rozhodující soudy dostatečně nezjistily skutkový stav věci, že popis skutku ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu neodpovídá samotnému výroku a výslednému hmotněprávnímu posouzení skutku a že absentuje popis hodnotících úvah obvodního soudu o některých obligatorních znacích projednávaného trestného činu. Podle stěžovatele z popisu skutku vyplývá, že se měl dané trestné činnosti dopustit společně se svědkyní K. A., která však byla stíhána v samostatném řízení. Posoudily-li soudy jeho jednání jako trestný čin spáchaný samostatným pachatelem, což však podle stěžovatele neodpovídá popisu skutku, nemůže on sám nést odpovědnost za tu část jednání, kterého se měla dopustit samostatně stíhaná K. A. V takovém případě by výše škody jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty projednávaného trestného činu byla rozdílná, což by podle něj znamenalo nutnost provedení změny v právní kvalifikaci předmětného skutku, navíc tato okolnost má význam také pro výrok o náhradě škody, neboť by nemusel zaplatit škodu obchodní společnosti Česká pojišťovna, a. s., kde pojistné plnění uplatnila K. A. Výrok o náhradě škody stěžovatel považuje za nejasný a rozporuplný s tím, že i kdyby připustil, že se dané trestné činnosti dopustil jako spolupachatel, měl by odpovídat společně s K. A., což však bylo znemožněno tím, že jmenovaná byla stíhána v samostatném řízení. Zdůraznil, že v řízení nebyly splněny a prokázány subjektivní podmínky spolupachatelství, neboť nebyl prokázán úmysl údajných spolupachatelů spáchat trestný čin společným jednáním. Podle stěžovatele v rozsudku obvodního soudu absentují hodnotící úvahy ohledně jeho předchozí dohody s K. A. nebo s tím, že jmenovaná uplatní pojistné plnění v určité výši. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je v tomto ohledu podle něj nedostatečné a nepřezkoumatelné. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Poukazuje na to, že klíčovým důkazem o jeho vině má být zejména revizní znalecký posudek znaleckého ústavu Českého vysokého učení technického v Brně. Podle stěžovatele však závěry tohoto znaleckého posudku nesvědčí ani ve spojení s dalšími důkazy o jeho vině. Domnívá se, že soudy hodnotily důkazy selektivně, a to výhradně v jeho neprospěch. Rozebírá a ze svého pohledu hodnotí některé pasáže revizního znaleckého posudku a podotýká, že pro vyřešení některých otázek neměl příslušný znalecký ústav dostatek materiálů a podkladů. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149, veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), který se týká povinnosti soudu pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku. Má za to, že obecné soudy měly provést další dokazování, kterým by byly nedostatky a pochybnosti znaleckého posudku odstraněny. Za prakticky bezvýznamné označil další v řízení provedené důkazy, a to svědecké výpovědi K. A., A. E. a J. L. Tyto svědkyně podle něj neuvedly žádné relevantní informace o předmětu dokazování. Důkazy s mizivou důkazní potencí jsou podle stěžovatele i listinné důkazy týkající se vyčíslení výše škody a záznam o dopravní nehodě sepsaný stěžovatelem a svědkyní K. A. Stěžovatel tvrdí, že neví, co mají tyto důkazy prokazovat, a je přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětná dopravní nehoda byla skutečně fingovaná a že jednal po společné domluvě s K. A. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnoc