IV.ÚS 1917/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1917/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Jakubem Hájem, advokátem, sídlem Nábřeží 596, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2023 č. j. 22 Cdo 343/2023-1025, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. září 2022 č. j. 59 Co 47/2022-957 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. prosince 2021 č. j. 38 C 272/2019-861, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. ledna 2022 č. j. 38 C 272/2019-889, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (včetně práva na legitimní očekávání ochrany majetku), a že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že společné jmění manželů (dále jen "SJM") stěžovatelky a jejího manžela zaniklo na základě manželu stěžovatelky uloženého trestu propadnutí majetku a před obecnými soudy probíhalo řízení o jeho vypořádání, ve kterém v pozici žalobkyně vystupovala vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice v návrhu na vypořádání SJM požadovala stanovení disparity vypořádacích podílů až do výše 100 % v její prospěch s poukazem na daňovou trestnou činnost manžela stěžovatelky a možné použití výnosu z trestné činnosti při nabývání majetku náležejícího do SJM. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu ohledně dvou movitých věcí a ochranné známky (I. výrok), přikázal vedlejší účastnici specifikované nemovité věci (II. výrok) a movité věci (III. výrok), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl ve výši 2 474 300 Kč (IV. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení vedlejší účastnici (V. výrok) a České republice - okresnímu soudu, jejichž konkrétní výše a lhůta k jejímu zaplacení budou určeny v samostatném usnesení (VI. výrok). Následným usnesením doplnil okresní soud výrok o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek (VII. výrok). Disparitu vypořádacích podílů okresní soud odůvodnil spravedlivým řešením situace, kdy na jedné straně z výnosů činnosti manžela stěžovatelky mělo významný prospěch celé jejich společné jmění, tj. i stěžovatelky, a na druhé straně to je pouze její manžel, kdo by měl výlučně sám uhradit enormní daň spojenou s výkonem jeho činnosti. 3. Stěžovatelka napadla II. až VII. výrok rozsudku okresního soudu odvoláním, v němž namítala překvapivost rozhodnutí na základě nesprávných skutkových závěrů. Soud podle jejího názoru dospěl k nesprávnému právnímu posouzení disparity, opomenul provést navržené důkazy a hodnocení důkazů podle ní zakládá pochybnosti o nezaujatosti okresního soudu. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil II. až IV. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), změnil V. až VII. výrok o náhradě nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Krajský soud doplnil dokazování a posoudil stanovení disparity vypořádacích podílů jako spravedlivé s poukazem na zásluhy manžela stěžovatelky při získání peněžních prostředků z podnikání, s tím, že stěžovatelka neprokázala tvrzený způsob financování SJM (zejména výstavby rekreačního objektu). 4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), zamítl návrh na odložení vykonatelnosti (II. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (III. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že byť stěžovatelka zjevně zaměňuje přípustnost dovolání a dovolací důvod, přesto z obsahu dovolání tvrzení některých způsobilých předpokladů přípustnosti vyplývá, avšak shledal, že dovolání přípustné není, např. proto, že při hodnocení disparity podílů krajským soudem není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nebo pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání ohledně použití § 1 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že namítaná vada řízení není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání a nepřípustností dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka považuje postup okresního soudu a krajského soudu za účelový, v němž "je zjevná snaha o postižení domnělých výnosů z trestné činnosti v rámci SJM ve prospěch organizační složky státu zastírána zástupnými argumenty". Posouzení zásluh manželů o nabytí předmětu SJM je povrchní, protože zásluhovost při stanovení disparity okresní soud vyloučil a krajský soud vycházel toliko z úrovně příjmů. Stěžovatelka považuje postup obecných soudů za faktické dodatečné trestání za trestnou činnost manžela, který překračuje jejich pravomoc a jde mimo občanskoprávní úpravu vypořádání SJM. Postup, jakým soudy stanovily disparitní vypořádací podíl je nepřípustným uplatněním institutu veřejného práva (zabrání části majetku podle § 102a zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) v ryze občanskoprávním řízení. 6. V řízení před obecnými soudy došlo podle stěžovatelky k překročení mezí institutu vysvětlovací povinnosti, když bylo na stěžovatelku přeneseno břemeno tvrzení a břemeno důkazní s tím, že soud následně přijal skutkové závěry na základě vlastních úvah a hypotéz s poukazem na neunesení břemene tvrzení stěžovatelkou, tedy v rozporu s principem hodnocení míry důkazu. Okresní soud tímto překročením a porušením zásady míry důkazu de facto postupoval podle § 102a trestního zákoníku, když dovodil skutkový stav za využití domněnky ztotožnění části majetku s výnosem z trestné činnosti a bagatelizoval zjištění o legálních příjmech stěžovatelky a jejího manžela. 7. Dále stěžovatelka namítá, že pochybil Nejvyšší soud, spokojil-li se s povrchním konstatováním individuálních zvláštností věci, ale již se nezabýval dovolacími námitkami stěžovatelky v kontextu důvodů, pro které ke stanovení disparity přistoupily soudy nižších stupňů. Podle názoru stěžovatelky každá z uplatněných dovolacích námitek, především jejich celkový souhrn, znamenají zjevnou nepřiměřenost úvah soudů nižších stupňů. Stěžovatelka tvrdí, že předpoklady přípustnosti v podaném dovolání uvedla, byť u jednotlivých dovolacích námitek byl příslušný předpoklad převážně popsán v textu dovolání. Nejvyšší soud se tak dopustil přepjatého formalismu a zasáhl do jejího základního práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je