IV.ÚS 1918/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1918/08 ze dne 26. 1. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Kozí 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. 7 Tdo 218/2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2007 čj. 4 To 31/2007-1171 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2007 čj. 1 T 10/2005 - G 941 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 30. 7. 2008 a doplněným dne 10. 9. 2008 se J. K. (dále též "stěžovatel", případně "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2005, zrušil i všechna další rozhodnutí na ně navazující a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a písemností vyžádaných ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 10/2005 vyplývají následující skutečnosti. Dne 12. 1. 2007 Krajský soud v Brně (dále též "nalézací soud") mimo jiné obviněného uznal pro skutky v rozsudku popsané vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jedenáct let a šest měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání bankovní činnost na dobu deseti let. Nalézací soud obviněnému dále uložil povinnost nahradit škodu poškozeným v rozsudku uvedeným; další poškozené v rozsudku uvedené odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dne 4. 9. 2007 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného napadený rozsudek krajského soudu ze dne 12. 1. 2007 v celém rozsahu jeho odsuzující části zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání bankovní činnost na dobu deseti let. Obviněnému dále uložil povinnost nahradit škodu poškozeným v rozsudku uvedeným; další poškozené v rozsudku uvedené odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ohledně skutku popsaného pod bodem 1780 výroku o vině napadeného rozsudku, týkajícího se poškozeného Ing. J. S., věc vrátil soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný včas dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. řádu s tím, že dovolání směřuje proti výrokům o vině a trestu i proti výroku o uložení povinnosti nahradit škodu poškozeným uvedeným ve výrokové části rozsudku. Na základě výzvy odvolacího soudu obviněný odstranil vady dovolání ve lhůtě dvou týdnů (§ 265h odst. 1 tr. řádu) a v této lhůtě, nicméně po uplynutí dovolací lhůty, důvody rozšířil o důvod dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dne 6. 5. 2008 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. III. V ústavní stížnosti, jejíž argumentace se v podstatné části shodovala s obsahem dovolání, stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva dle čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 5 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 a 4, čl. 14, čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a čl. 9 odst. 1, 2 a 4, čl. 14 odst. 1 a 3 písm. c), d), e) a odst. 5, čl. 15 odst. 1, čl. 16, čl. 17 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel namítl, že jeho trestní věc nebyla projednána nezávislým a nestranným soudem, neboť o jeho odvolání rozhodovali tři soudci vyloučení podle ust. § 30 odst. 2 tr. řádu z toho důvodu, že dne 10. 12. 2004 rozhodovali o jeho vzetí do vazby. Také předseda senátu nalézacího soudu JUDr. Miloš Žďárský nemohl nestranně a nepodjatě rozhodovat o jeho vině a trestu, neboť se ve dnech 1. až 8. března 2005 ve sdělovacích prostředcích vyjádřil k dalšímu postupu soudu v jeho trestní věci a veřejnosti sdělil informace, aniž by to dříve sdělil stranám, resp. jeho obhájci, čímž ho zbavil možnosti vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Tím byl porušen s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 38 Listiny. Článek 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy, zaručující základní právo na právní pomoc v řízení před soudem nebo jinými státními orgány, byly dle stěžovatele porušeny tím, že od 10. 2. 1998 do 9. 2. 2001, kdy byl trestně stíhán Policií ČR, neměl obhájce, ačkoliv šlo o případ nutné obhajoby. Základní právo na spravedlivý proces při dokazování v řízení před soudem dle čl. 38 odst. 2 Listiny mělo být porušeno tím, že stěžovateli v přípravném řízení, v řízení před nalézacím soudem, stejně jako v řízení před odvolacím soudem, nebylo umožněno klást otázky poškozeným, neměl možnost se vyjadřovat k výslechu svědků či listinným důkazům, důkazy čtením výpovědí svědků byly provedeny v rozporu se zákonem a k některým důkazům se nemohl vyjádřit písemně. Stěžovatel byl přesvědčen, že skutky, které byly předmětem obžaloby, nevykazovaly znaky žádného trestného činu a že mezi provedenými důkazy a právními závěry odvolacího soudu byl extrémní rozpor. Odvolací soud nesprávným právním posouzením jednání popsaných pod body 1) a 2) svého rozsudku tak porušil právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 7 odst. 1 Úmluvy, zakotvující princip zákonnosti trestných činů a trestů, a princip in dubio pro reo. Dovolací soud porušil právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že neprojednal dovolání podané též podle ust. § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Stěžovatel poukázal na nálezy IV. ÚS 134/03 (Sb. n. usn., sv. 31, str. 11) a II. ÚS 473/05 (Sb. n. u., sv. 40, str. 439), které bylo možné dle jeho přesvědčení aplikovat i v daném případě. Závěrem stěžovatel tvrdil, že délka jeho trestního řízení, počínaje vznesením obvinění ze dne 27. 3. 1997 a konče doručením napadeného usnesení Nejvyššího soudu dne 2. 6. 2008, zcela odporovala ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručujícímu právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil. IV. Ústavní soud především posoudil podmínky řízení o ústavní stížnosti. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud ohledně skutku popsaného pod bodem 1780 výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu věc vrátil tomuto soudu, aby ji v tomto rozsahu znovu projednal a rozhodl, dospěl Ústavní soud k závěru, že v tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva [§ 43 odst. 1 písm. e), § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud shledal, že ve zbývající části je ústavní stížnost nepřípustná, resp. zjevně neopodstatněná, z následujících důvodů. 1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z hlediska práva na přístup k dovolacímu soudu Stěžovatel tvrdil, že dovolací soud porušil jeho právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (jemuž koresponduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy) tím, že neprojednal dovolání podané též podle ust. § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, kterýžto důvod dodatečně uvedl v doplnění svého dovolání. Byl toho názoru, že v jeho případě měl dovolací soud postupovat v souladu s nálezy IV. ÚS 134/03 a II. ÚS 473/05. Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel rozšířil rozsah a důvody dovolání po uplynutí dovolací lhůty, a proto k dovolacímu důvodu podle ust. § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, nepřihlížel. Ústavní soud připomíná, že "právo na soud", jehož součástí je právo na přístup k soudu, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména pokud jde o podmínky přípustnosti opravného prostředku, v projednávaném případě dovolání v trestní věci, neboť samotná jeho povaha vyžaduje právní úprav