IV.ÚS 1918/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1918/18 ze dne 30. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem, sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 4 Tdo 1477/2017-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017 sp. zn. 9 To 121/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. prosince 2016 sp. zn. 5 T 56/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 5 T 56/2014 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl spolu s dalším obžalovaným napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Těch se měli dopustit, stručně řečeno, tak, že jako policisté provádějící výslech podezřelého jej bitím a psychických nátlakem a výhružkami donutili se přiznat k zvlášť závažné trestné činnosti, kterou nespáchal. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a dále k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu služebního poměru a pracovního poměru v bezpečnostních sborech po dobu 2 let. V dané věci šlo již o čtvrté meritorní rozhodnutí obvodního soudu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl obvodní soud zejména na základě písemné výpovědi poškozeného, který v průběhu trestního řízení zemřel, potvrzené v podstatných částech dalšími výpověďmi, které se tak staly nepřímými důkazy o vině stěžovatele. Z dalších důkazů, zejména spisu v trestní věci proti poškozenému a záznamů dodaných samotnými obžalovanými vyplynulo, že uvedené trestní řízení bylo vedeno neprofesionálně, v rozporu se zákonnými požadavky. V celkovém souhrnu pak důkazy nepřipouští jiné hodnocení než vinu obžalovaných. 3. Proti tomuto rozhodnutí podali obžalovaní i státní zástupce odvolání, na jejichž základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") částečně zrušil napadený rozsudek a zpřísnil trest zákazu činnosti na dobu 4 let. Odvolání stěžovatele pak zamítl. Ve všech skutkových i právních otázkách se ztotožnil se závěry soudu obvodního a odkázal i na svá předchozí rozhodnutí ve věci. 4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Většinu uplatněných námitek shledal jako nespadající pod žádný dovolací důvod. Hodnocení soudů nižších stupňů nevykazuje žádný extrémní rozpor. Odvolací soud nepřekročil meze dané mu pro hodnocení důkazů trestním řádem. Stejně tak nebyly v napadených rozhodnutích žádné důkazy tzv. opomenuty. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel je přesvědčen, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. V druhém zprošťujícím rozsudku nalézací soud uvedl, že i po doplněném dokazování existují silné pochybnosti ohledně skutkového stavu, neboť klíčová výpověď poškozeného je rozporuplná a nelze ji pro jeho úmrtí zopakovat, ani jakkoliv nahradit. Následně (po dalším vrácení věci městským soudem, který rozhodoval v neveřejném zasedání) byl popis skutku nalézacím soudem modifikován a stěžovatel byl odsouzen. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí. 6. Městský soud porušil stěžovatelova práva tím, že mimo pravomoc danou mu trestním řádem hodnotil důkazy a uděloval soudu nalézacímu nezákonné pokyny k hodnocení důkazů. Za takto nezákonný a neproveditelný považuje stěžovatel pokyn odvolacího soudu zjistit motiv poškozeného (zemřelého) k přiznání trestné činnosti, kterou nespáchal. Sám odvolací soud uvedl, že teprve v poslední fázi trestního řízení dospěl nalézací soud k jiným, a tedy zřejmě konečně správným závěrům. Tím dle stěžovatele porušil závěry ustálené judikatury Ústavního soudu. 7. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že soudy se s některými jeho námitkami vůbec nevypořádaly. Konkrétně v tomto směru poukazuje na námitku neprokázání skutečného pachatelství loupežných přepadení. Poškozený označil místo odhození zbraně ještě před údajnými výhružkami a napadením. A přestože byl poškozený již v jeden moment propuštěn na svobodu (uplynula lhůta pro zadržení), dobrovolně pokračoval ve výslechu. Soudy rovněž přehlédly skutečnost, že stěžovatel byl po celou dobu údajných incidentů v přítomnosti mnoha dalších policistů i jiných osob, dokonce bez přítomnosti stěžovatele. Dále městský soud bez jakéhokoliv důkazu uvádí, že policisté si museli být vědomi, že pachové stopy, ukazující na vinu poškozeného, musely být kontaminovány. Důkaz pachovými stopami stěžovatel ani spoluodsouzený neprováděli. Poškozený byl navíc opakovaně poznáván při rekognicích. Dále soudy bez důkazní opory přisoudily význam pigmentace kolem očí poškozeného jako známku bití, ačkoliv tento rys je viditelný i na fotografiích z centrální evidence obyvatel. Dobrý zdravotní stav poškozeného dosvědčili i oba jeho obhájci. Ošetřující lékař uvedl, že se mu poškozený svěřil s tím, že jej zbil rodinný příslušník. Na to soudy vůbec nereagovaly. Stěžovatel upozorňuje na zásadní rozpory ve výpovědi poškozeného, který například nepravdivě uvedl, že byl připoután k lavici a nedostal jídlo a pití. Dále nepravdivě vypověděl, že neměl poradu se svým obhájcem. 8. Soudy rovněž celou řadu potenciálně důležitých důkazů opomněly provést. V tomto směru uvádí například výslechy dalších policistů a potápěčů, kteří byli se stěžovatelem ve styku. Nebylo tak důkazně postaveno najisto, že to byl stěžovatel, kdo se údajné trestné činnosti dopustil. Poškozený jej nijak prokazatelně neidentifikoval a rekognice nebyla provedena. Konečně, při hodnocení důkazů došlo dle stěžovatele k porušení zásady in dubio pro reo, jak je vymezena v judikatuře Ústavního soudu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 11. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu