IV.ÚS 1918/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1918/21 ze dne 7. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolická farnost - děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice, sídlem U Černé věže 71/4, České Budějovice, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 30 Cdo 469/2021-204, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2020 č. j. 35 Co 67/2020-175 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. září 2018 č. j. 18 C 114/2017-99, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu na náhradu škody ve výši 169 312 080 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdější předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Tvrdila, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu při vedení evidence katastru nemovitostí a při provádění pozemkových úprav, který spočíval v tom, že pozemkový úřad nevedl historický majetek právního předchůdce stěžovatelky odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu a v nepřijetí dostatečných opatření ke zjištění skutečného rozsahu historického majetku právního předchůdce stěžovatelky. Alternativně tvrdila existenci nezákonného rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu České Budějovice ze dne 25. 10. 2007 č. j. 130714/2100/07-833/04-2/Bg/0 (dále jen "rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007"), jímž bylo v souladu s návrhem komplexních pozemkových úprav rozhodnuto o výměně nebo přechodu vlastnických práv k pozemkům v katastrálním území Staré Hodějovice. Nesprávný úřední postup či alternativně nezákonné rozhodnutí vedly k tomu, že při provedení komplexní pozemkové úpravy nedošlo u nově vzniklých pozemků ke stanovení omezení vlastnického práva odpovídajícím svou výměrou výměře nemovitostí z historického církevního majetku, v důsledku čehož stěžovatelka ztratila možnost vydání nemovitostí v daném katastrálním území náhradou za své historické pozemky. Způsobenou škodu vyčíslila jako obvyklou cenu svých historických pozemků. Obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl. K tvrzeným nesprávným úředním postupům shledal, že se přímo odrazily v rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007 o výměně nebo přechodu vlastnických práv při pozemkových úpravách, proto na ně nelze nahlížet samostatně, a nemohou tudíž představovat odpovědnostní titul, kterým by v takovém případě mohlo být jen nezákonné rozhodnutí, v jehož podobě se odrazily. Protože nedošlo ke zrušení zmíněného rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007 pro nezákonnost, nebyl dán odpovědnostní titul ani v podobě nezákonného rozhodnutí. Proti rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007 se stěžovatelka mohla bránit odvoláním, neboť byla účastníkem správního řízení, které předcházelo jeho vydání. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ke stěžovatelčině odvolání potvrdil rozsudek obvodního soudu. Uvedl, že obvodní soud nepochybil, když nárok stěžovatelky posuzoval z hlediska odpovědnosti státu za škodu z nezákonného rozhodnutí. Shromažďování podkladů pro rozhodnutí a hodnocení zjištěných skutečností jsou činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí. Případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projevují v obsahu rozhodnutí. Tak tomu bylo i ve stěžovatelčině věci, kdy se postup při identifikaci pozemků bezprostředně projevil v obsahu rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007, neboť byly-li by identifikovány určité pozemky jako historický majetek církve, muselo by to být v rozhodnutí uvedeno (§ 3 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2012; dále jen "zákon o pozemkových úpravách"). Příčinou vzniku škody tak nemohla být jiná skutečnost než rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007, tvrzené nezákonné postupy příčinou škody být nemohou. U rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007 však nebyla splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu v podobě zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost (§ 8 zákona č. 82/1998 Sb.). Vedle toho městský soud zmínil, že logiku nepostrádá ani argumentace, že stěžovatelce nemohla vzniknout škoda, protože rozhodnutí o pozemkových úpravách bylo vydáno v roce 2007 a následně byl v roce 2013 přijat zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů. Pozemky, které stát již nevlastnil, byly zahrnuty mezi nevydané pozemky, za něž byla žalobkyni poskytnuta finanční náhrada podle tohoto zákona. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl. Zdůraznil, že městský soud své rozhodnutí založil na dvou samostatných důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje pro zamítnutí žaloby (zaprvé na závěru o nesplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu, neboť se tvrzený úřední postup odrazil v obsahu rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007, které však nebylo zrušeno, zadruhé na závěru, že škoda nevznikla, neboť za nevydané pozemky byla stěžovatelce poskytnuta náhrada podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). V dovolání stěžovatelka napadla toliko první závěr městského soudu, nikoli však druhý, což činí její dovolání nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by za samostatný důvod pro zamítnutí žaloby bylo možno považovat myšlenku městského soudu k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, neboť absentuje srozumitelné odůvodnění, proč by nárok neměl být dán. Namítá, že paušální finanční vypořádání podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nedopadá na nezákonný postup správních orgánů porušující blokační § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Stěžovatelka tvrdí, že zákonodárce při přijímání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nezvažoval situace, kdy dojde k porušení zákona o pozemkových úpravách, a finanční náhrada, jíž se vyrovnaly církve a stát, nepokrývá škody způsobené nezákonností při pozemkových úpravách. 6. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost není absolutní podmínkou pro přiznání náhrady škody způsobné při výkonu veřejné moci. Rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007 sice nebylo pro nezákonnost zrušeno, jeho nezákonnost však podle stěžovatelky byla jasně konstatována v odůvodnění rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 14. 5. 2014 č. j. 384946/2013/R205. K nezákonnosti navíc nedošlo při samotném provádění komplexních pozemkových úprav, nýbrž před tímto procesem, při pořizování vstupů. Pochybení má původ v činnosti Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (dále jen "ČÚZK"), tj. jiného správního orgánu, než který prováděl samotné pozemkové úpravy. ČÚZK při přípravě podkladů opomněl, že dnešní katastrální území Staré Hodějovice zahrnuje nejen katastrální území obce Staré Hodějovice, nýbrž i území někdejší obce Budějovice - Linecké předměstí, v níž se nalézaly historické pozemky stěžovatelčina právního předchůdce. Soudy se nezbývaly tím, zda stěžovatelka mohla vědět, že předmětné pozemky vstupují do pozemkových úprav. Řízení o pozemkových úpravách se stěžovatelka účastnila jako vlastník jiné nemovitosti zahrnuté do pozemkových úprav. Za této situace považuje za neakceptovatelný závěr soudů o nutnosti domáhat se zrušení rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007. Dále má stěžovatelka za to, že nesprávný úřední postup ČÚZK samostatně naplňuje podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Prvotní příčina škody leží mimo řízení o komplexních pozemkových úpravá