IV.ÚS 1922/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1922/20 ze dne 8. 9. 2020 N 181/102 SbNU 93 Přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v případě nároku na náhradu škody za zpožděný let (dovolání leteckého dopravce)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SOCIETE AIR FRANCE, sídlem 45 Rue de Paris, 95 747 Roissy CDG Cedex 93 290, Tremblay en France, Francouzská republika, podnikající v České republice prostřednictvím organizační složky SOCIETE AIR FRANCE - obchodní zastoupení, odštěpný závod, sídlem Karla Engliše 3219/4, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem, sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 25 Cdo 922/2020-103, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 25 Cdo 922/2020-103 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 25 Cdo 922/2020-103 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 11 C 110/2018 se podává, že Ludvík Hasal se žalobou u obvodního soudu domáhal, aby žalované (v řízení o ústavní stížnosti v postavení stěžovatelky) byla uložena povinnost zaplatit mu částku 600 EUR s příslušenstvím z titulu paušalizované náhrady škody za zpoždění letu v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, (dále jen "nařízení" nebo "nařízení č. 261/2004"). Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2019 č. j. 11 C 110/2018-45 žalobě vyhověl (I. výrok) a dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci náklady řízení (II. výrok). Vyhovující meritorní výrok odůvodnil zjištěním, že blíže specifikovaný let žalobce byl opožděn o 80 minut, což způsobilo, že do cílového místa (Montrealu) dorazil téměř s jednodenním zpožděním. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2019 č. j. 19 Co 294/2019-78 potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zároveň účastníky řízení poučil, že proti jeho rozhodnutí je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") a že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen Nejvyšší soud. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Uzavřel, že přípustnost stěžovatelčina dovolání proti rozsudku městského soudu je vyloučena § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, kde se tento limit neuplatní, ale jde o nárok vyplývající z nařízení č. 261/2004. V návaznosti na uvedené odkázal Nejvyšší soud, kromě jiného, na usnesení ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3932/2019 v obdobné věci, jež obsahuje v podstatě shodné odůvodnění. Na nepřípustnosti dovolání podle Nejvyššího soudu nemůže nic změnit ani nesprávné poučení městského soudu, neboť to samo o sobě nemůže založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka [kromě polemiky, zda odpovídá či neodpovídá v daném případě za škodu způsobenou vedlejšímu účastníkovi kvůli zpožděnému letu (pozn. touto problematikou se ovšem Ústavní soud kvůli petitu vymezenému stěžovatelkou, resp. kvůli důvodům, pro něž bylo dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem odmítnuto, zabývat nemohl)] namítá, že Nejvyšší soud nesprávně vymezil podmínky přípustnosti jejího dovolání. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje mimo jiné na nálezy sp. zn. IV. ÚS 2672/19 ze dne 19. 2. 2020 (N 31/98 SbNU 343) a sp. zn. IV. ÚS 286/20 ze dne 10. 3. 2020 (N 51/99 SbNU 125) - pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. V nich podle stěžovatelky Ústavní soud vyslovil, že když je podmínka pro odmítnutí dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. formulována neurčitým pojmem "vztahy ze spotřebitelských smluv", je tento pojem nutno vykládat ve prospěch účastníků řízení tak, aby jim byl umožněn přístup k Nejvyššímu soudu. K samotné povaze nároku plynoucího z nařízení Ústavní soud podle stěžovatelky uvedl, že přestože tyto nároky mají právní základ v nařízení, podmínkou jejich vzniku je existence smluvního vztahu (spotřebitelské smlouvy) mezi cestujícím a leteckým dopravcem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vyjádření účastníka řízení 7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkovi a Ludvíku Hasalovi k vyjádření. 8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření lapidárně uvedl, že vzhledem k závěru Ústavního soudu o spotřebitelské povaze nároku na náhradu škody za zpoždění vyjádřenému v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 291/20 ze dne 31. 3. 2020 (N 63/99 SbNU 214), který Nejvyšší soud respektuje, nevznáší proti podané ústavní stížnosti žádné argumenty. 9. Žalobce v řízení před obecným soudem Ludvík Hasal se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Protože byl poučen o tom, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vzdává, nebylo s ním již dále v posuzované věci jednáno. 10. Vyjádření účastníka Ústavní soud nezasílal stěžovatelce na vědomí a k případné replice, neboť neobsahuje žádné nové argumenty, je toliko vyjádřením respektu k judikatuře Ústavního soudu. Nadto nelze přehlížet, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 11. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Byť předmětem odborných polemik zůstává otázka závaznosti odůvodnění nálezu, přesněji otázka závaznosti nosných důvodů takového rozhodnutí (srov. k tomu souhrnně např. Filip, J. in Bahýľová, L., Filip, J., Molek, P., Podhrázký, M., Suchánek, R., Šimíček, V., Vyhnánek, L. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 1216 a násl., anebo Sládeček, V. in Sládeček, V., Mikule, V., Suchánek, R., Syllová, J. Ústava České republiky: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 1018 a násl.), nepochybně lze přijmout závěr, že odůvodnění nálezu je spjato s jeho výrokem a právě (a jen) v odůvodnění musí být výrok vykládán. Tato vázanost právním názorem Ústavního soudu vyplývá ze samotného smyslu kasace i z čl. 89 odst. 2 Ústavy. 12. V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191); nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) a další] je závěr, že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mimo jiné proto, že jde ve svém důsledku o způsob výkladu a aplikace Ústavy, Listiny či mezinárodních závazků. Ústavní soud ovšem dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty první Listiny, neboť rovnost v právech zakládá též právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je nutno pak v této souvislost