IV.ÚS 1923/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1923/20 ze dne 1. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Z., zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem, sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2020 č. j. 20 Cdo 322/2020-555 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. září 2019 č. j. 36 Co 339/2018-426, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a 1. J. V. a 2. P. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka též požádala o přiznání nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 15. 10. 2018 č. j. 12 C 12/2014-388 zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I), aby z exekuce vedené u okresního soudu pod sp. zn. 9 EXE 4815/2013 byla vyloučena jiná majetková práva stěžovatelky, tj. členská práva a povinnosti v družstvu Okresní stavební bytové družstvo X (dále jen "družstvo"), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Okresní soud vzhledem k právnímu názoru Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") vyjádřeném ve zrušovacím rozsudku ze dne 2. 3. 2017 č. j. 36 Co 278/2016-168 zaměřil své dokazování na skutečnost, zda ke dni 12. 4. 2006 existovalo soužití stěžovatelky a jejího bývalého manžela (tj. povinného v exekučním řízení), či nikoliv, jelikož stěžovatelka tohoto dne uzavřela s družstvem dohodu o převodu členských práv a povinností k družstvu a nájemní smlouvu k bytu. Na základě provedených důkazů dospěl okresní soud k závěru, že má za prokázané, že tehdejší manžel stěžovatelky (tj. povinný) v letech 2006 až 2010 pobýval v Č., pohyboval se zde, a to i se stěžovatelkou, o čemž svědčí jednak výpovědi svědků, tak také to, že v průběhu roku 2005 i počátkem roku 2006 povinný uváděl ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 213/2004 opakovaně jako místo svého pobytu právě adresu Č., kde bydlela také stěžovatelka. Na této adrese pak také osobně převzal dne 14. 12. 2009 usnesení okresního soudu ze dne 1. 12. 2009 č. j. 2 T 213/2004-842. Tvrzení stěžovatelky, že manželské soužití jí a povinného bylo definitivně ukončeno ještě před rokem 2006, zpochybňuje také to, že v letech 2009 až 2011 zařizoval povinný pro stěžovatelku v Č. opravy jejího vozidla, že ještě v roce 2010 uplatňoval u svého zaměstnavatele daňové zvýhodnění na jejich nezletilé děti a že v roce 2010 mj. s 1. vedlejším účastníkem oslavovali v Č. narození dcery vedlejších účastníků. Tvrzení stěžovatelky o tom, že již před převzetím družstevního bytu s povinným nežila a k obnovení soužití v dalších letech nedošlo, hodnotil okresní soud jako účelové, stejně jako předložené kopie čestných prohlášení příbuzných stěžovatelky. Okresní soud na základě provedených důkazů uzavřel, že bylo prokázáno, že společné soužití stěžovatelky a povinného ke dni 12. 4. 2006 existovalo, v důsledku toho vznikl i společný nájem manželů k bytu a součástí jejich společného nájmu se stal i členský podíl v družstvu, který může být exekvován pro výlučný závazek povinného. 3. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2019 č. j. 36 Co 339/2018-426 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem okresního soudu a zdůraznil, že stěžovatelka s povinným byli manželé a v dubnu 2006 i v letech následujících spolu trvale žili, nejméně do roku 2012, když zjistil, že stěžovatelka za povinným (minimálně po dobu vedeného trestního stíhání proti povinnému) jezdila do Španělska, kde pracoval, že manželé se intimně stýkali a dne XX se jim narodila dcera, že povinný při svém vzetí do vazby žádal o uvědomění své manželky (tj. stěžovatelky) a při své výpovědi uvedl, že jej stěžovatelka živí, že rovněž vyřizovala jeho omluvy u soudu, byla detailně seznámena s jeho zdravotním stavem, návštěvami lékařů i hospitalizacemi, že povinný vyřizoval a hradil opravy auta evidovaného na stěžovatelku a že uplatňoval daňové slevy u zaměstnavatele na společné dítě, a z výpovědi stěžovatelky ve věci péče o nezletilou (rozsudek okresního soudu ze dne 3. 7. 2014 č. j. 0 Nc 806/2013-10) též zjistil, že manželství stěžovatelky a jejího bývalého manžela bylo funkční přibližně do poloviny 2012, přičemž od té doby spolu, mj. i podle kolizního opatrovníka, nežijí ve společné domácnosti. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 292/2013) mimo jiné dovodil, že trvalé soužití ve společné domácnosti je možné i tehdy, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu trvale žijí a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby, a že naopak manželé spolu trvale nežijí tehdy, jestliže jejich manželství sice stále trvá, nese-li však znaky manželství rozvráceného podle § 23 a § 24 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a manželé spolu již nevedou společnou domácnost; není přitom rozhodující, zda oba manželé ještě obývají společný byt či nikoliv. Z důvodu společného manželského soužití stěžovatelky a povinného krajský soud dovodil, že došlo ke vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu, který může být předmětem exekuce pro výlučný závazek povinného (bývalého manžela stěžovatelky). Na uvedeném nic nemění ani zúžené společné jmění manželů, neboť k nabytí členského podílu v bytovém družstvu, s nímž je spojeno právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, a ke vzniku společného členství v bytovém družstvu za trvání manželství dojde v případě, že spolu manželé trvale žijí, i přesto, že dříve došlo k zúžení společného jmění manželů pouze na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. 4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, protože shledal, že není přípustné (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nejvyšší soud zdůraznil, že právní závěr krajského soudu, že vzniklo společné členství stěžovatelky a povinného v bytovém družstvu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 17. 2. 2010 sp. zn. 26 Cdo 1629/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. 26 Cdo 3520/2012 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004 sp. zn. 26 Cdo 1215/2003). Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka stěžovatelky, že povinný nebyl účastníkem řízení o vylučovací žalobě a bylo mu tak odepřeno právo na přístup k soudu, neboť řešení této otázky plyne přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5951/2016). Okruh účastníku řízení o vylučovací žalobě je dán zákonem s tím, že povinný jeho účastníkem není. Namítá-li stěžovatelka, že členská práva jsou z důvodu zúžení společného jmění manželů výlučnými majetkovými právy stěžovatelky (bývalé manželky povinného) a není možné je postihnout v exekuci pro výlučné dluhy povinného, nezakládá ani tato její námitka přípustnost dovolání. Rozsudek krajského soudu je za prvé v souladu s předcházejícím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 3421/2017), kde Nejvyšší soud dovodil, že v případě podílu v bytovém družstvu platí, že společné členství manželů v bytovém družstvu a následně i společný nájem manželů k družstevnímu bytu vzniká ze zákona, jakmile jsou naplněny předpoklady podle § 703 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"); vznik, existenci a zánik společného členství i společného nájmu družstevního bytu upravují kogentní ustanovení občanského zákoníku a nelze je smluvně ovlivnit. Tento závěr je třeba přijmout i v případě, kdy k zúžení společného jmění manželů došlo před nabytím členství v družstvu na základě smlouvy, kterou stěžovatelka uzavřela dne 12. 4. 2006. Smyslem § 703 odst. 2 a 3 občanského zákoníku a shora uvedené judikatury provádějící výklad těchto ustanovení totiž je pokládat § 703 ods