IV.ÚS 1923/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1923/23 ze dne 20. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. O., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti jinému zásahu Policie České republiky a Městského soudu v Praze, za účasti Policie České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že zásahem Policie České republiky (dále jen "policie") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V řízení, předcházejícím podání ústavní stížnosti, byl stěžovatel usnesením městského soudu ze dne 6. 1. 2023 sp. zn. Nt 401/2023 vzat do předběžné vazby, která započala dne 4. 1. 2023. V tomto extradičním řízení městský soud rozhodl usnesením ze dne 25. 5. 2023, že připouští vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických (dále jen "USA"). Dále městský soud připustil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Republiky Kazachstán a Gruzie. 3. Ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 17. 7. 2023, č. j. MSP-1191/2022-MOT-T/48, podle § 97 odst. 1, 2 a § 102 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů ("zákon č. 104/2013 Sb."), povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA a současně nepovolil jeho vydání k trestnímu stíhání do Republiky Kazachstán a Gruzie. Dne 18. 7. 2023 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany. Následně dne 20. 7. 2023 přeměnil městský soud usnesením sp. zn. Nt 401/2023 vazbu předběžnou na vazbu vydávací. 4. V ústavní stížnosti, podané dne 20. 7. 2023, brojí stěžovatel proti zásahu policie a městského soudu, spočívajícímu ve vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti. 5. Podstata argumentace stěžovatele vychází z toho, že vlastní vydání zajišťuje policie (§ 10 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb.), přičemž vydáním stěžovatele k trestnímu stíhání do USA by údajně byla porušena jeho shora tvrzená základní práva. Stěžovatel se proto snažil zásahu policie a městského soudu zabránit také návrhem na nařízení předběžného opatření podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který však Ústavní soud usnesením ze dne 26. 7. 2023 zamítl jako nedůvodný. 6. Vlastní argumentace, obsažená v nyní posuzované ústavní stížnosti, se koncentruje na problém podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, která podle stěžovatele představuje překážku pro vydání žadatele do cizího státu a v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1924/18, a na stanovisko pléna ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 (veškerá judikatura je dostupná na https://nalus.usoud.cz). 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů veřejné moci. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, které interpretuje tak, že jeho vydání do USA brání okolnost, že probíhá řízení o udělení mezinárodní ochrany na základě žádosti, kterou podal po rozhodnutí ministra o povolení vydání. V tomto stanovisku Ústavní soud vymezuje svou roli při řešení této situace a připouští, že je nutné, aby bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany ukončeno, než bude moci osoba být vydána, ale zároveň zdůraznil, že smyslem této podmínky je zachování zásady non refoulement a nikoliv přezkum rozhodnutí soudu, kterým bylo toto vydání posouzeno jako přípustné: "Smyslem obou uvedených podmínek povolení vydání je garance, že jeho realizace nebude znamenat porušení závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž má jako závazek ze smlouvy o ochraně lidských práv přednost před jinými závazky z mezinárodních smluv. Ústavní soud však v tomto řízení ani nepřezkoumává ani nepřehodnocuje právní závěry obsažené v rozhodnutí soudu, kterým bylo vysloveno, že vydání je přípustné." 10. V nyní posuzovaném případě k očekávanému postupu policie Ústavní soud uvádí, že její postavení v tomto řízení je dáno především § 10 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., podle kterého "[o]sobu předávanou do cizího státu převezme Policie České republiky od věznice nebo zařízení pro výkon ochranného opatření a předá ji cizozemskému orgánu. V souvislosti s předáním této osoby předá Policie České republiky cizozemskému orgánu i věci náležející této osobě a věci, včetně listin, související s úkonem mezinárodní justiční spolupráce, pro který je osoba předávána." 11. Ústavní soud proto k ústavní stížnosti, která brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, konstatuje, že právním titulem, od kterého se teprve odvíjí následný (potenciální) postup policie, ve kterém stěžovatel spatřuje tvrzený hrozící zásah do svých základních práv, je shora označené rozhodnutí, kterým ministr spravedlnosti povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA. Toto rozhodnutí bylo přitom napadeno samostatnou ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1904/23, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 5. 9. 2023 odmítl zčásti jako návrh podaným někým k tomu zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný. 12. V odůvodnění tohoto usnesení zejména zdůraznil, že zákonná úprava předpokládá, že v době rozhodování ministra spravedlnosti již bude otázka přípustnosti vydání vyřešena, a tedy vydání bude moci být uskutečněno v relativně krátké době, což z povahy věci jakoukoli následnou ochranu práv této osoby přinejmenším ztěžuje nebo dokonce vylučuje (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 9). Právě v soudní fázi extradičního řízení má totiž osoba, o jejíž vydání jde, právo vyjádřit se k přípustnosti jejího vydání a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení. "Rozhodování o povolení vydání věcně navazuje na rozhodnutí soudu o jeho přípustnosti, ministr spravedlnosti ovšem není další rozhodovací instancí v příslušném soudním řízení. Jako orgán moci výkonné takovéto postavení mít ani nemůže. Z těchto důvodů již ministr spravedlnosti sám nepřehodnocuje ani nenahrazuje rozhodnutí soudů a jejich věcnou správností se zabývá zpravidla jen s ohledem na možnost využití svého oprávnění podat Nejvyššímu soudu podle § 95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci návrh na přezkoumání takovéhoto rozhodnutí (má-li o jeho správnosti pochybnosti). I případné zjištění změny okolností (§ 101 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci) by mohlo vést toliko k závěru ministra spravedlnosti, že rozhodnutí soudu je neaktuální a při povolení vydání z něj nelze vycház