IV.ÚS 1925/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1925/19 ze dne 27. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7, Znojmo, proti rozsudku Krajského soudu v Brně zde dne 30. 10. 2018, č. j. 4 To 327/2018-130, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 3 Tdo 288/2019-153, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel výslovně Ústavnímu soudu navrhl zrušení jen napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dál jen "odvolací soud"). Ústavní soud již v minulosti ve své rozhodovací činnosti uvedl, že předmětem řízení o ústavní stížnosti musí být vždy (i) rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv přiznává, jinak Ústavní soud nemůže než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 ze dne 15. 1. 1997 (U 2/7 SbNU 331)]. Jelikož však z obsahu stěžovatelovy argumentace vyplývá, že materiálně napadá i v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jeho závěry ve své ústavní stížnosti zmiňuje a vymezuje se vůči nim, Ústavní soud, vycházeje z obsahu ústavní stížnosti, nikoliv z jejího formálního petitu, považuje ústavní stížnost za podanou i proti v záhlaví specifikovanému usnesení Nejvyššího soudu (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 2012/16 ze dne 30. 8. 2016, bod 6.; usnesení sp. zn. I. ÚS 317/16 ze dne 19. 5. 2016, bod 5.; či usnesení sp. zn. II. ÚS 3761/17 ze dne 13. 2. 2018, bod 2.). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "nalézací soud") ze dne 15. 8. 2018, č. j. 3 T 159/2017-108, shledán vinným ze spáchání trestného činu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 trestního zákoníku, a odsouzen dle § 68 odst. 1 trestního zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 100 Kč se stanovením náhradního trestu ve výši jednoho měsíce. Nalézací soud takto rozhodoval po zrušení svého předchozího rozhodnutí již podruhé, vázán právním názorem odvolacího soudu, kdy ve svém prvém rozsudku dospěl k závěru, že skutek není trestným činem, a postoupil věc k projednání orgánu oprávněnému rozhodnout o přestupku. 4. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl dne 7. 10. 2017 v době kolem 15:15 hod. na Dukelském náměstí v obci Hustopeče v době konání burčákových slavností přistoupit postupně ke dvěma poškozeným, kteří tam vystupovali jako tzv. "živé sochy", a z květináčů, které měli u nohou, se měl prvému poškozenému pokusit odcizit finanční hotovost v drobných mincích, čemuž však poškozený zabránil, a druhé poškozené takto měl odcizit finanční hotovost ve výši přibližně 200 Kč v drobných mincích. 5. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolal. Na podkladě tohoto odvolání odvolací soud svým napadeným rozsudkem v zásadě potvrdil závěry soudu nalézacího a toliko upravil popis skutku, jímž uznal stěžovatele vinným, tak, že z něj vypustil částku, kterou měl stěžovatel druhé poškozené odcizit, neboť se nepodařilo zjistit její přesnou výši. Právní kvalifikace i uložená trestní sankce zůstaly však zcela nezměněny. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým v záhlaví konkretizovaným usnesením. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nejprve ve své ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, předestírá základní linii své obhajoby, spočívající v tom, že byl pod vlivem alkoholu a chtěl si z tzv. "živých soch" jen udělat legraci a předstíraje, že jim sahá do květináčů s mincemi, je přimět k pohybu, přičemž však žádné mince z květináčů neodňal a ani to neměl v úmyslu. Poté pokračuje svou vlastní argumentací proti napadeným rozhodnutím. Těm vytýká: 1) nesprávný výklad ustanovení § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku; 2) nedostatečné zohlednění zásady subsidiarity trestní represe; a 3) rozpor mezi hodnocením důkazů a zjištěným skutkovým stavem. Jádro jednotlivých námitek lze popsat následujícím způsobem: 7. Ad 1) se stěžovatel vymezuje proti výkladu znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže "věc, kterou má jiný na sobě či při sobě" dle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovatel se ztotožňuje s původním výkladem tohoto pojmu nalézacím soudem, který ve svém prvním rozsudku jeho naplnění předmětným skutkem nedovodil, byl však nucen po odvolání státního zástupce respektovat závazný právní názor odvolacího soudu, že tento znak naplněn byl. Nalézací soud původně vycházel z toho, že květináče neměly poškození na sobě nebo při sobě, neboť tito stáli na stojanech, pod nimiž byly tyto květináče umístěny a volně přístupné. 8. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy v jeho případě porušily zásadu subsidiarity trestní represe, jak ji vyjadřuje § 12 odst. 2 trestního řádu (sic! jde o § 12 odst. 2 trestního zákoníku - pozn. Ústavního soudu). Stěžovatel přitom poukázal na svou výše sub 6 přiblíženou základní linii obhajoby, že jeho úmyslem nebylo mince odcizit, ale pouze žertovně přimět tzv. živé sochy k pohybu a že byl podnapilý; dále uvedl, že i kdyby tomu tak nebylo, do ruky se mu mohlo vejít toliko pár mincí, přičemž byl dosud jen jednou soudně trestán za nesouvisející trestnou činnost, jinak však žije řádným životem. Dle stěžovatele tak jeho věc měla být řešena jako přestupek. 9. K tomu stěžovatel doplnil, že jeho ústavní stížnost má obecnější dopad, neboť obecné soudy stále uplatňují zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 trestního řádu (sic!) nesprávně a aplikují normy trestního práva i tam, kde by postačoval postih např. jen za přestupek. Tím orgány činné v trestním řízení neadekvátně zasahují do práv a svobod občanů, aniž to vyžaduje účinná ochrana společnosti či generální prevence. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje i ekonomický aspekt celé věci, kdy na řešení takto bagatelní záležitosti, jakou je předmětný skutek, musely být vynaloženy veřejné prostředky na projednání věci 2x u nalézacího soudu, 2x u odvolacího soudu a 1x u Nejvyššího soudu. 10. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že všechny obecné soudy vycházely z výpovědi druhé poškozené, že z jejího květináče několik mincí sebral, aniž tato byla schopna určit, kolik jich bylo. Tato poškozená však v danou chvíli představovala tzv. živou sochu, tedy se nemohla žádným způsobem pohnout, a tedy ani sledovat, co stěžovatel právě činí. Jelikož podle jejího vlastního tvrzení měl stěžovatel mít mince v zavřené ruce, nemohla tato poškozená ani vidět, zda v ní vůbec nějaké mince má. IV. Posouzení Ústavním soudem 11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že