IV.ÚS 1925/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1925/21 ze dne 14. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomášem, advokátem, sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích ze dne 19. května 2021 č. j. 14 To 186/2021-72 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. dubna 2021 č. j. 0 PP 36/2021-45, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2017 č. j. 6 T 7/2016-389. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ač stěžovatel splnil podmínku výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody a jeho chování a způsob, jakým plní své povinnosti ve výkonu trestu (je kladně hodnocen, kázeňsky odměňován a program zacházení plní), by mohly jeho podmíněné propuštění umožnit, nelze uzavřít, že by skýtal záruku vedení řádného života do budoucna, protože byl v minulosti již opakovaně odsouzen (23x), vykonával nepodmíněné tresty nikoli zanedbatelné výměry, ve výkonu trestu je nyní potřinácté a v současné době vykonává trest za závažnou násilnou trestnou činnost (loupežné přepadení), které se dopustil ve svém věku 65 let surovým způsobem vůči ženě ještě vyššího věku (73 let), přičemž došlo k jejímu vážnému zranění. Okresní soud shledal, že nebyly-li ani dříve vykonané opakované nepodmíněné tresty v minulosti schopné působit na stěžovatele žádoucím účinkem (ve výkonu trestu prožil přibližně 25 let), když jeho trestná činnost naopak ještě gradovala, není reálné očekávat, že by v případě podmíněného propuštění se stanovenou zkušební dobou byl tentokrát již schopen svoje jednání významněji korigovat. Pro takový předpoklad nesvědčil podle okresního soudu žádný z opatřených důkazů. Stěžovatel v celém průběhu svého života prokázal, že na svobodě není schopen (či ochoten) žít tak, aniž by trestnou činnost páchal. V jeho životě nebylo žádné delší období, ve kterém by vedl řádný život. Okresní soud konstatoval, že je zřejmé, že stěžovatel při svém pobytu na svobodě absolutně nechce či neumí dodržovat základní normy a jeho vyšší věk mu nebránil ani spáchat závažnou násilnou trestnou činnost vůči osobě vyššího věku, navíc ženě. Jakkoli stěžovatel hodnotil tento skutek jako "blbost" s tím, že v minulosti "blbosti" dělal a nyní již nechce, podle okresního soudu nebylo možno další spáchání trestné činnosti u něho vyloučit, resp. pro takový závěr nebyl dán žádný hmatatelný poznatek. Dodal, že zohlednění předchozích odsouzení nelze považovat za dvojí trestání, případně dvojí přičítání k tíži stěžovatele, protože informace o jeho osobě, včetně předchozího života, jsou jedním ze základních kritérií pro soud z hlediska posuzování zákonných podmínek pro využití institutu podmíněného propuštění. Uzavřel proto, že předchozí vykonané tresty neměly na stěžovatele prakticky žádný účinek, neboť se v dalším období dopustil další a mnohem závažnější trestné činnosti, proto nebylo možno považovat důvodný předpoklad vedení řádného života stěžovatelem v budoucnu za splněný. 3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ztotožnil se s tvrzením okresního soudu, že stěžovatel splnil podmínku výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody a souhlasil i se závěrem o polepšení stěžovatele, k němuž však zdůraznil, že u této podmínky nejde o splnění nikterak výrazné, neboť udělení devíti odměn za období pěti let není nijak vysoké. Za důvodné pak označil závěry okresního soudu o nesplnění třetí zákonné podmínky, tj. očekávání vedení řádného života v budoucnu. Poukázal na to, že ani předchozí výkony trestů neměly pozitivní vliv na další způsob chování stěžovatele, přičemž podotkl, že nelze uvést, že by v obdobných případech neměli odsouzení šanci na úspěch při žádostech o podmíněné propuštění s ohledem na jejich recidivu. Muselo by však jít o mimořádné okolnosti, které by způsobily příznivé očekávání o vedení jejich života po podmíněném propuštění, což u stěžovatele shledáno nebylo. Krajský soud přisvědčil názoru okresního soudu, že je zřejmé, že stěžovatele hrozba nepodmíněného trestu v minulosti zásadně neovlivnila a spáchal recidivu ještě závažnějšího charakteru, a že z žádné skutečnosti nebylo možno dovodit, že by se již napravil natolik, že by u něj nebylo třeba dalšího výkonu trestu. Ze slušného chování stěžovatele ve výkonu trestu podle krajského soudu nelze dovozovat, že na svobodě nemůže dojít opětovně k jeho závadnému chování. Poukázal na to, že v životě stěžovatele lze zjevně odlišovat dobu strávenou ve výkonu trestu, kdy v zásadě respektuje dané podmínky, od období jeho života na svobodě, kdy opakovaně selhává a inklinuje k asociálnímu způsobu života. Krajský soud ve shodě s názorem okresního soudu uzavřel, že riziko selhání v nekontrolovaném prostředí mimo věznici je u stěžovatele reálné, a to i vzhledem k závažnosti posledně spáchané trestné činnosti. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a dále uvádí, že obecné soudy postavily své závěry o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění výhradně na skutečnostech týkajících se jeho trestní minulosti a nezohlednily veškeré skutečnosti týkající se posouzení naplnění třetí zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, a to polepšení za dobu strávenou ve výkonu nynějšího trestu, jeho současné psychické rozpoložení, pokročilý věk a snahu o budoucí lepší život. Opakovaně tvrdí, že pro své budoucí žití na svobodě je plně finančně zajištěn, neboť každý měsíc pobírá starobní důchod ve výši 4 582 Kč, a pro případ propuštění z výkonu trestu měl zajištěné ubytování v Azylovém domě pro muže v Pardubicích. Má za to, že tak splnil veškeré podmínky pro podmíněné propuštění uvedené v § 88 trestního zákoníku. Je přesvědčen, že obecné soudy třetí zákonnou podmínku podmíněného propuštění posoudily pouze na základě jeho trestní minulosti, čímž porušily zákaz dvojího přičítání odporující principu ne bis in idem, a současně svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a adekvátně se nevypořádaly se všemi důkazy, čímž došlo rovněž k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411), ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37), ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69) aj., všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. III. Vyjádření účastníků řízení 5. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení. 6. Okresní soud ve svém vyjádření bez dalšího odkázal na obsah svého rozhodnutí ve věci. 7. Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění svého usnesení a dále poukázal na to, že obsah ústavní stížnosti je obdobný obsahu stížnosti proti usnesení okresního soudu s tím, že žádné námitky stěžovatele nebyly opomenuty. Zdůraznil, že tvrzení stěžovatele, že obecné soudy přehlížely dostupné informace týkající se výkonu současného trestu stěžovatele a jeho chování, se "nezakládá na pravdě". Pro posouzení důvodného předpokladu vedení řádného života je třeba podle něj uvážit všechny dostupné okruhy informací včetně dosavadního života odsouzeného, přičemž u jeho celoživotní recidivy je třeba logicky hodnotit i jeho dřívější životní návyky a ustálený způsob života. Dalším okruhem informací jsou informace o chování odsouzeného v aktuálním výkonu trestu odnětí svobody a třetím kritériem je předpokládaný vliv prostředí, ve