IV.ÚS 1928/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1928/20 ze dne 1. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky E. G., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2020 č. j. 3 To 45/2020-2266 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2020 č. j. 1 T 14/2018-2173, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 5. 2019 č. j. 1 T 14/2018-1426 uznána vinnou účastenstvím na pokusu zločinu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. a) k § 21 odst. 1, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byla podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků. Současně jí byl podle § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 3 000 000 Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou roků pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, a trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. 3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 11. 2019 č. j. 3 To 147/2019-1701 byl podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) trestního řádu rozsudek krajského soudu zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu mu byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. 4. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 70 Nt 3599/2017 byla stěžovatelka v dané trestní věci vzata do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Usnesením téhož soudu ze dne 2. 2. 2018 sp. zn. 70 Nt 1904/2018 byla ponechána ve vazbě již jen z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu a z tohoto důvodu byla ve vazbě opakovaně ponechávána i dalšími následně uvedenými usneseními. Usnesením vrchního soudu ze dne 20. 11. 2019 č. j. 3 To 147/2019-1698 byla zamítnuta její žádost o propuštění z vazby na svobodu, když v odůvodnění rozhodnutí vrchní soud připustil, že si lze za splnění určitých podmínek představit nahrazení její vazby peněžitou zárukou. Následně stěžovatelka opětovně požádala o propuštění z vazby, kdy nabídla záruky za své chování, peněžitou záruku ve výši 8 000 000 Kč (tu měl složit poškozený a zároveň její manžel F. D.) a písemný slib, avšak krajský soud usnesením ze dne 3. 1. 2020 č. j. 1 T 14/2018-1776 její žádost zamítl. O stížnosti proti tomuto rozhodnutí rozhodl vrchní soud usnesením ze dne 14. 2. 2020 č. j. 3 To 14/2020-1840 tak, že napadené rozhodnutí částečně zrušil a krajskému soudu uložil, aby ve zrušené části o věci znovu jednal a rozhodl. Zejména bylo krajskému soudu vytknuto, že blíže nevyhodnotil skutečnosti, na které odkazují opravné prostředky, a nerespektoval závěry uvedené v usnesení vrchního soudu ze dne 20. 11. 2019. Krajský soud však opětovně usnesením ze dne 2. 3. 2020 č. j. 1 T 14/2018-1889 ponechal stěžovatelku ve vazbě, když nepovažoval komplex nabízených záruk a navrhovaných zajišťovacích institutů za dostatečnou záruku, že stěžovatelka neuprchne a nebude se skrývat. Poté vrchní soud na základě stížnosti stěžovatelky usnesením ze dne 30. 3. 2020 č. j. 3 To 26/2020-1961 opět zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Důrazně mu vytkl, že opakovaně nerespektoval závěry uvedené v jeho usneseních ze dne 20. 11. 2019 a ze dne 14. 2. 2020. I přesto krajský soud znovu rozhodl usnesením ze dne 21. 4. 2020 č. j. 1 T 14/2018-2023 tak, že u stěžovatelky nelze nahradit vazbu navrhovanými zákonnými instituty. Toto rozhodnutí bylo z podnětu stížnosti stěžovatelky opět zrušeno usnesením vrchního soudu ze dne 7. 5. 2020 č. j. 3 To 37/2020-2107 s tím, že postup krajského soudu není přípustný, neboť je vázán právním názorem nadřízeného soudu. Krajský soud však opět usnesením ze dne 18. 5. 2020 č. j. 1 T 14/2018-2118 stěžovatelku ponechal ve vazbě. O stížnosti stěžovatelky proti tomuto usnesení poté rozhodl vrchní soud usnesením ze dne 19. 6. 2020 č. j. 3 To 43/2020-22 tak, že rozhodnutí krajského soudu zrušil a sám stěžovatelku podle § 71a trestního řádu propustil z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky ve výši 10 000 000 Kč složené F. D., písemného slibu stěžovatelky a za současného stanovení dohledu probačního úředníka. Stěžovatelce byl současně uložen zákaz vycestování do zahraničí a byl jí nařízen výkon elektronické kontroly prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci jejího pohybu. 5. Stěžovatelka dne 26. 5. 2020 vznesla námitku podjatosti senátu 1 T krajského soudu s odůvodněním, že pro poměr k věci předseda senátu a přísedící zasedající v senátu 1 T nemohou nestranně ve věci rozhodnout, což podle ní vyplývá z opakovaně negativních rozhodnutí o její vazbě i přes závazné pokyny nadřízeného soudu. 6. Krajský soud o vznesené námitce podjatosti rozhodl napadeným usnesením podle § 31 odst. 1 trestního řádu a contrario tak, že předseda senátu JUDr. Miloš Žďárský a přísedící Mgr. Františka Marečková a Jindřiška Pableová se nevylučují z vykonávání úkonů trestního řízení. 7. Stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu vrchní soud v záhlaví uvedeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter a že pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu, přičemž takové skutečnosti v souzené věci zjištěny nebyly. Podotkl, že opakované rozhodování krajského soudu o vazbě stěžovatelky sice nepovažuje za správné, současně však zdůraznil, že tento postup byl založen výlučně na odlišném právním názoru soudce a přísedících, kteří o věci v prvním stupni rozhodovali, a nikoliv na jiných faktorech, a že odlišný právní názor nelze považovat za poměr k projednávané věci ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně podrobně rekapituluje průběh trestního řízení a rozhodování o její vazbě a dále namítá, že mezi senátem 1 T krajského soudu a senátem 3 To vrchního soudu probíhala po dobu více než sedmi měsíců polemika o tom, zda je u ní dán prostor pro případné nahrazení vazby k tomu určenými zákonnými zajišťovacími instituty. Podle stěžovatelky takový nestandardní přístup senátu 1 T krajského soudu, který nerespektoval stanovisko nadřízeného soudu k rozhodování o její vazbě, zakládá důvodné pochybnosti o jeho schopnosti objektivně rozhodovat v její trestní věci. Za překvapivé označuje také rozhodnutí vrchního soudu ze dne 23. 6. 2020, kterým byla zamítnuta její stížnost s tím, že nebyly zjištěny skutečnosti svědčící o neobjektivním přístupu senátu 1 T krajského soudu k její trestní věci. K tomu odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429) a ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255), podle kterých vyloučit soudce z projednávání a rozhodování věci lze nikoliv jen pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti, resp. že jde o objektivní úvahu, zda lze mít s ohledem na okolnosti projednávané věci za to, že soudce mohl být podjatý. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem vrchního soudu, který v ústavní stížností napadeném usnesení interpretoval spor mezi jím a krajským soudem ohledně možnosti jejího propuštění z vazby jako spor ryze akademický. Zdůraznila, že podle § 149 odst. 6 trestního řádu je orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem nadřízeného orgánu, čímž se však krajský soud neřídil. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191), podle kterého jsou státní orgány (zejména pak soudy) povinny respektovat presumpc