IV.ÚS 1929/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1929/10 ze dne 27. 10. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky N.V.L., s. r. o., se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, IČ 26159198, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 321/2009-233 ze dne 7. 4. 2010, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 55 Cm 184/2004-222 ze dne 7. 10. 2009 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 55 Cm 184/2004-207 ze dne 17. 2. 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"). Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu krajského soudu sp. zn. 55 Cm 184/2004, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka na základě usnesení vrchního soudu č. j. 6 Cmo 406/2007-183 ze dne 3. 1. 2008, vydaného podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), vstoupila do probíhajícího odvolacího řízení před tímto soudem jako procesní nástupkyně dosavadního žalobce, který jí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 7. 2006 postoupil mimo jiné i pohledávku, která byla předmětem sporu. Dosavadní žalobce, který dne 21. 6. 2005 podal odvolání proti rozsudku krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-101 ze dne 24. 5. 2005, jímž byla jeho žaloba zamítnuta, byl přitom jako správce konkurzní podstaty osvobozen od soudního poplatku s ohledem na § 11 odst. 2 písm. r) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném k datu podání odvolání (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Krajský soud, poté co mu byl spis vrchním soudem dne 4. 2. 2009 vrácen, vyzval usnesením č. j. 55 Cm 184/2004-207 ze dne 17. 2. 2009 stěžovatelku, aby zaplatila soudní poplatek z odvolání ve výši 81.140,- Kč. I přes poučení krajského soudu, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné, se stěžovatelka pokusila tento opravný prostředek využít, nicméně vrchní soud její odvolání usnesením č. j. 6 Cmo 88/2009-218 ze dne 20. 8. 2009 odmítl. Následně krajský soud stěžovatelku usnesením č. j. 55 Cm 184/2004-221 ze dne 14. 9. 2009 opětovně vyzval k zaplacení soudního poplatku. Jelikož stěžovatelka na výzvu nereagovala a soudní poplatek nezaplatila, rozhodl krajský soud usnesením č. j. 55 Cm 184/2007-222 ze dne 7. 10. 2009 o zastavení odvolacího řízení. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením vrchního soudu č. j. 6 Cmo 321/2009-233 ze dne 7. 4. 2010. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že napadenými usneseními vrchního a krajského soudu, jimiž byla nejprve dne 17. 2. 2009 vyzvána k zaplacení soudního poplatku a následně bylo řízení zastaveno, došlo k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně porušení základních principů právního státu, a to principu legitimního očekávání a principu právní jistoty. Dále jimi byla porušena i další ustanovení ústavního pořádku České republiky, a to konkrétně čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka citovala příklady z judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 252/04, IV. ÚS 162/99, III. ÚS 170/99) i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999), a to především ve vztahu k nutnosti dostatečného a přesvědčivého odůvodnění soudních rozhodnutí, pokud se v nich soudy odchylují od dřívější rozhodovací praxe. Stěžovatelka shledala rozhodnutí obecných soudů nesprávnými jak z pohledu obsahového, tak z pohledu formálního, a takto také rozdělila své námitky vůči napadeným rozhodnutím. Obsahovou nesprávnost spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy nepřijaly její argument, že s ohledem na § 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích již uplynula prekluzivní lhůta k vyměření a vymáhání předmětného soudního poplatku, ani argument, že byť ona sama nepatří do okruhu osob osvobozených od soudních poplatků, nelze jí zpětně vyměřit ani na ní vymáhat soudní poplatek, od jehož zaplacení byl osvobozen její právní předchůdce. Stěžovatelka byla naopak přesvědčena, že má povinnost platit jen ty soudní poplatky, k nimž jí vznikne poplatková povinnost po jejím vstupu do řízení, a odkázala v této souvislosti na konstantní praxi obecných soudů reprezentovanou usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 221/2003. Stěžovatelka taktéž upozornila, že výklad přijatý vrchním soudem v nyní projednávané věci nerespektuje všeobecně uznávaný princip zákazu retroaktivity. Formální nesprávnost rozhodnutí obecných soudů pak stěžovatelka spatřovala v tom, že vrchní soud dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, odklánějící se od ustálené rozhodovací praxe, na níž jej stěžovatelka výslovně upozorňovala, ani se v něm dostatečně nevypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zejména neodůvodnil, proč podle něj nelze aplikovat § 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. S ohledem na výše uvedené tedy stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení vrchního soudu a krajského soudu svým nálezem zrušil. II. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že tato splňuje všechny výše zmíněné požadavky pouze ve vztahu k usnesení vrchního soudu č. j. 6 Cmo 321/2009-233 ze dne 7. 4. 2010 a usnesení krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-222 ze dne 7. 10. 2009. Naopak v části týkající se usnesení krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-207 ze dne 17. 2. 2009 musel Ústavní soud posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou, resp. opožděnou, a z těchto důvodů ji podle § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Pokud jde o posledně zmíněné usnesení krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-207 ze dne 17. 2. 2009, kterým byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku z odvolání, tato se proti němu odvolala, ačkoli byla krajským soudem poučena o tom, že odvolání není přípustné. Vrchní soud pak o podaném odvolání rozhodl tak, že jej usnesením č. j. 6 Cmo 88/2009-218 ze dne 20. 8. 2009 odmítl. Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu pak již stěžovatelka nijak nebrojila, byť byla-li skutečně přesvědčena o přípustnosti odvolání proti usnesení krajského soudu vyzývajícímu k zaplacení soudního poplatku, mohla podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu. Jestliže tak neučinila, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, a její ústavní stížnost je v této části nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dále podotýká, že i pokud by ústavní stížnost stěžovatelky ve shora vymezeném rozsahu neshledal nepřípustnou z důvodu právě uvedeného, a to s ohledem na skutečnost, že proti usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku zákon fakticky žádný opravný prostředek, řádný ani mimořádný, neposkytuje, musel by dojít k závěru, že jde o stížnost uplatněnou po lhůtě stanovené k jejímu podání zákonem o Ústavním soudu. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže byla výzva k zaplacení soudního poplatku stěžovatelce doručena dne 5. 3. 2009, kdy si příslušné usnesení krajského soudu převzala (prostřednictvím svého právního zástupce), a ústavní stížnost byla podána až dne 2. 7. 2010, pak se tak stalo zjevně po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. Konečně pak Ústavní soud konstatuje, že i pokud by ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu č. j. 55 Cm 184/2004-207 ze dne 17. 2. 2009 neshledal neprojednatelnou z důvodů výše uvedených, musel by ji přesto odmítnout jako nepřípustnou s ohledem na to, že směřuje proti usnesení vyzývajícímu k zaplacení soudního poplatku, které samo o sobě není způsobilé zasáhnout do sféry základních práv a svobod stěžovatelky, neboť bezprostředně nevyvolává žádné negativní následky. Předmětné procesní