IV.ÚS 1929/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1929/23 ze dne 3. 4. 2024 N 64/123 SbNU 218 Změna senátu soudu prvního stupně podle § 262 trestního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Baxy a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele O. D., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2023 č. j. 44 To 179/2023-357, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2023 č. j. 44 To 179/2023--357 byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2023 č. j. 44 To 179/2023-357 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 8 T 4/2022 se podává, že rozsudkem ze dne 24. 6. 2022 č. j. 8 T 4/2022-239 obvodní soud zprostil stěžovatele obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek je trestným činem. Dále obvodní soud podle § 229 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázal X. Y. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky (dále jen "poškozená") s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Předmětného skutku se stěžovatel měl dopustit tak, že konkrétního dne na určeném místě po krátké slovní rozepři přistoupil zezadu k poškozenému a bez jakéhokoliv upozornění ho značnou silou udeřil kovovým teleskopickým obuškem do pravé části obličeje, až poškozený upadl na zem, kde zůstal ležet v bezvědomí, a v důsledku útoku utrpěl zranění, která si vyžádala chirurgické ošetření a následné léčení po dobu dvou až tří týdnů s nutností dodržovat klidový režim, přičemž si stěžovatel musel být vědom toho, že udeří-li poškozeného zcela nečekaně tupým kovovým obuškem do hlavy, může mu způsobit závažnější zranění dosahující intenzity těžké újmy na zdraví, která by mohla poškozeného ohrožovat na životě poškozením mozku, k čemuž však vlivem okolností nezávislých na vůli stěžovatele nedošlo. Vyhodnocením důkazů obvodní soud dovodil, že je nutno postupovat podle § 226 písm. b) trestního řádu v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť není jasné, kdo konflikt vyvolal, resp. k němu dal podnět a není prokázáno ani to, zda se stěžovatel pouze nebránil útoku poškozeného nebo i svědka B. L. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 10. 2022 č. j. 44 To 283/2022-260 podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu napadený rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému rozhodnutí. V odůvodnění konstatoval, že úvahy soudu příkře odporují § 2 odst. 6 trestního řádu, který ukládá povinnost hodnotit důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti logickým způsobem. 4. Rozsudkem ze dne 14. 12. 2022 č. j. 8 T 4/2022-285 obvodní soud znovu stěžovatele zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek je trestným činem a rozhodl, že podle § 229 odst. 3 trestního řádu se poškozený a poškozená odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na základě pokynu městského soudu obvodní soud vyslechl znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zopakoval a rozšířil argumentaci uplatněnou již v prvním rozsudku, poukázal na zmatenost líčení konfliktu svědkem, a dovodil, že existují minimálně vážné pochybnosti o tom, jak konflikt začal, přičemž i s ohledem na výpověď znalce má obvodní soud za to, že se stěžovatel bránil útoku podnapilého poškozeného, proto lze připustit, že stěžovatel jednal v nutné obraně. 5. Městský soud usnesením ze dne 13. 2. 2023 č. j. 44 To 35/2023-303 podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu také druhý rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Zprošťující rozsudek nebylo možné přijmout, neboť nemá oporu v provedených důkazech, obvodní soud nereagoval na výtky uvedené v prvním zrušujícím usnesení, a ani právnímu hodnocení jednání stěžovatele jako jednání v nutné obraně nic nenasvědčuje, neboť neodpovídá důkazní situaci. 6. Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2023 č. j. 8 T 4/2022-331 opět stěžovatele podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek je trestným činem, a opět rozhodl, že podle § 229 odst. 3 trestního řádu se poškozený a poškozená odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění zopakoval argumentaci, kterou uplatnil v předchozích rozsudcích, v některých aspektech ji rozšířil a upřesnil, a konstatoval, že stěžovatel jednal v nutné obraně proti dvěma o generaci mladším, fyzicky zdatným, podnapilým mužům, kterými byl již v předchozí době na témže místě napaden a ze kterých mohl mít oprávněně strach. Obrana stěžovatele nebyla zjevně nepřiměřená situaci. 7. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek obvodního soudu zrušil, věc mu vrátil k novému rozhodnutí a podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Obvodní soud podle městského soudu okolnosti nutné obrany blíže nerozebíral, pouze obecně poukázal na možnost, že nutná obrana nebyla vyvrácena. Městský soud znovu zdůraznil, že závěry obvodního soudu o nutné obraně neodpovídají provedeným důkazům, dokonce ani samotné výpovědi stěžovatele, a konstatoval, že obvodní soud opakovaně nereagoval na výtky městského soudu k hodnocení důkazů. Městský soud dovodil, že hodnocení důkazů obvodním soudem bylo v rozporu s § 2 odst. 6 trestního řádu, proto mu nezbylo, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit obvodnímu soudu k novému rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stávající senát obvodního soudu opakovaně nesdílí názor městského soudu, své předchozí rozhodnutí pouze elektronicky "přetáhl" a doplnil jen poznámku o nezákonnosti postupu městského soudu, nezbylo, než využít mimořádného postupu podle § 262 trestního řádu a věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému senátu obvodního soudu. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel uvádí, že rozvrhem práce určený senát obvodního soudu na základě volného hodnocení důkazů dospěl k logickému závěru, že je nutné věc posoudit podle § 29 trestního zákoníku jako nutnou obranu. Městský soud sice proklamuje, že nechce zasahovat do volného hodnocení důkazů, nicméně vyslovuje se ke skutkovým okolnostem tak, že si průběh skutku utváří, a to bez ohledu na provedené dokazování, a vyžaduje po obvodním soudu, aby akceptoval jím formulované "skutkové vidění věci" a posoudil jeho jednání jako trestný čin. Městský soud tak vylučuje volné hodnocení důkazů obvodním soudem, a především kontext tohoto hodnocení představovaný posouzením důvěryhodnosti poškozeného a svědka. 9. Postup městského soudu nespočíval v udělování závazných pokynů předvídaných trestním řádem (s výjimkou doplnění dokazování o výslech soudního znalce), ale ve vynucování si akceptace jediného vidění průběhu věci. Stěžovatel vytýká městskému soudu, že se opakovaně pouští do hodnocení důkazů, což je doména obvodního soudu, za současného vyloučení možnosti obvodního soudu hodnotit tyto důkazy i z hlediska důvěryhodnosti poškozeného a svědka tak, jak ji mohl vnímat jen obvodní soud při provádění dokazování v hlavním líčení. Tímto svým postupem porušil již třemi svými zrušovacími usneseními a názory v nich obsaženými výlučnou pravomoc obvodního soudu, jakož i princip presumpce neviny. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218) a usnesení Nejvyššího soudu 10. 2. 2021 sp. zn. 8 Tdo 47/2021. III. Proc