IV.ÚS 1933/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1933/20 ze dne 29. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2020 sp. zn. 7 Tdo 276/2020, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2019 sp. zn. 6 To 42/2019 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. září 2018 sp. zn. 8 T 132/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a odsoudil jej podle § 175 odst. 1, § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodl o nároku poškozeného M. M. (dále jen "poškozený") na náhradu škody. Týmž rozsudkem okresní soud rozhodl o vině trestným činem, trestu a zproštění obžaloby spoluobviněného O. B. (dále jen "spoluobviněný"). 3. Podle skutkových zjištění okresního soudu se stěžovatel dopustil uvedených přečinů tím, že se spoluobviněným dne 18. 1. 2017, po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu přimět poškozeného k úhradě jeho dluhů vůči spoluobviněnému, jej v době kolem 21:15 hod. navštívili v místě jeho bydliště, kde se nejprve pokoušeli komunikovat s poškozeným přes uzavřené dveře do bytu, který poškozený obýval, a blíže nezjištěnými výhružkami i za použití blíže nespecifikovaného násilí směřovanému vůči vstupním dveřím se dožadovali vstupu do bytu za účelem vyřešení těchto pohledávek, ačkoli je poškozený vyzýval, aby místo opustili, neboť jejich jednání v něm vzbudilo strach a obavy, které jej přiměly k zavolání hlídky Městské policie Ostrava a k vydání hotovosti ve výši 1 200 Kč. Svým konáním přinutili poškozeného, aby je vpustil do bytu, kde jej spoluobviněný udeřil třikrát pěstí do obličeje a poškozený ustoupil až do kuchyně, kde mu spoluobviněný dal další tři rány pěstí do obličeje a kopl jej do břicha, přičemž tomuto útoku po celou dobu přihlížel stěžovatel. Poté se poškozenému podařilo z bytu utéct na chodbu, kde se již nacházela hlídka Městské policie Ostrava, kterou poškozený přivolal na místo ještě předtím, než stěžovatele a spoluobviněného do bytu vpustil. Tímto jednáním způsobili poškozenému zhmožděniny měkkých tkání horního rtu s otokem, zhmoždění měkkých tkání pravé tváře s krevní podlitinou a zhmoždění měkkých tkání v oblasti břicha vpravo s dobou léčení do sedmi dnů. 4. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, z jehož podnětu jej Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") nadepsaným rozsudkem zrušil ve výroku o trestu. Nově pak stěžovateli uložil podle § 175 odst. 1, § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na jeden rok a pět měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Krajský soud rozhodl také o odvolání spoluobviněného. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel spatřuje porušení práva na soudní ochranu v tom, že "během řízení bylo zcela zásadním způsobem kráceno jeho právo na spravedlivý proces, kdy nebyla respektována zásada in dubio pro reo", a namítá, že k závěru o jeho vině soudy dospěly spíše na základě domněnek, nikoli důkazů. Stěžovatel připomíná, že původně byl obžalován z trestných činů loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, avšak s ohledem na změnu postoje poškozeného byl skutek překvalifikován. Okresní soud tedy vycházel z výpovědi poškozeného, o kterém současně konstatoval, že je nevěrohodný, s čímž se krajský soud ztotožnil. Dále okresní soud dovodil, že úmysl stěžovatele i spoluobviněného směřoval k řešení pohledávky. Samotné vymáhání dluhu není trestným činem, a to ani při využití vulgárních slov vyslovených přes dveře. Razantnější způsob domáhání se vrácení dluhu spoluobviněným zjistil až posléze. Podle svědkyně M. M. nešlo o agresivní hádku. Při vlastním jednání spoluobviněného, který vůči poškozenému použil fyzické násilí, se navíc nacházel ve vedlejší místnosti a nijak se na něm nepodílel, proto jeho přítomnost nemohla účinnost násilí zesilovat. S poškozeným se znal dobře a s ohledem na jeho nevěrohodnost ani nelze zjistit, jaký dopad na něj měla jeho přítomnost. Soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako spolupachatelství přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Jde-li o přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, nelze určit, zda byly dveře otevřeny násilím nebo dobrovolně, a protože byl poškozený uživatelem drog, není možné nic dovozovat ani z toho, že zavolal tísňovou linku. Ani toto právní posouzení tudíž není namístě. Byl-li stěžovatel v minulosti trestně stíhán, vždy se ke svému jednání doznal, nyní obsah soudních rozhodnutí poprvé rozporuje, protože se trestných činů nedopustil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 10. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzen