IV.ÚS 1935/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti FOCUS-METAL, s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, 757 01 Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, AK se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná-Fryštát, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2009 sp. zn. 4 To 17/2009 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, ze dne 28. 11. 2008 sp. zn. 4 VZV 8/2008 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených usnesení, kterými bylo ve smyslu ustanovení § 79b tr. řádu za použití § 79a tr. řádu rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na účtu vedeném u 1. investiční záložny - spořitelního a úvěrního družstva v Ostravě. Stěžovatelka uvedla, že se domohla vydání rozhodčího nálezu, na jehož základě Okresní soud v Olomouci nařídil exekuci na majetek s. p. MILNEA, v likvidaci; provedením exekuce pověřil exekutora Mgr. Františka Gajdoše. Na základě exekučního příkazu přikázáním pohledávky banka vyplatila z účtu povinného státního podniku částku 36 000 000,- Kč, kterou převedla na účet soudního exekutora. Tyto peněžní prostředky vrchní státní zástupce shora označeným usnesením zajistil s odůvodněním, že se jedná o výnos z trestné činnosti. Ke spáchání trestné činnosti mělo dojít jednáním popsaným pod bodem 2) usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, expozitura Ostrava, ze dne 20. 11. 2008, kterým bylo zahájeno trestní stíhání M. D., J. F., Mgr. M. M. a Ing. T. K. Podle popisu skutku a názoru policejního orgánu se měl rozhodce M. dohodnout se stěžovatelkou na výsledku rozhodčího řízení. Stěžovatelka označila takovou konstrukci za absurdní a podrobila ji kritice. I přes existenci zahájeného trestního stíhání má za to, že jí měly být exekuované finanční prostředky vyplaceny, neboť jí byly přisouzeny pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem. Dle jejího názoru nemohou orgány činné v trestním řízení postupem podle § 79a a § 79b tr. řádu omezit či mařit povinnost exekutora dovést exekuci do konce a finanční prostředky stěžovatelce jako oprávněné vyplatit. Teprve po jejich nabytí by orgány činné v trestním řízení mohly rozhodnout o jejich zajištění. Stěžovatelka rovněž poukázala na zmatečnost a nesrozumitelnost usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a to v té části odůvodnění na str. 3, ve které soud se skutkem pod bodem 2) shora označeného policejního usnesení spojil osobu obviněného M. D., který však s tímto skutkem neměl nic společného. Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že v rámci trestního stíhání obviněných M. D., J. F., Mgr. M. M. a Ing. T. K. pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, jehož se měli dopustit skutkem podrobně specifikovaným v usnesení policejního orgánu Policie ČR ze dne 20. 11. 2008 sp. zn. OKFK-311/TČ-2008-29, bylo zjištěno, že v případě některých rozhodčích nálezů, vydaných obviněným Mgr M. M. v průběhu zmanipulovaných rozhodčích řízeních, byl Okresní soud v Olomouci požádán o nařízení exekuce ve prospěch obchodních společností FOKR Czech, s. r. o., a FOCUS-METAL, s. r. o., jejichž výkonem byl na žádost oprávněných obchodních společností vždy pověřen soudní exekutor Mgr. F. G. Na základě exekučních příkazů byla v průběhu září 2006 na účet exekutora převedena z účtů státního podniku MILNEA, v likvidaci, částka nejméně 36 692 100,67 Kč. Po rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci o odkladu exekuce exekutor Mgr. G. převedl z této částky sumu 36 milionů na účet u UniCredit Bank Czech Republic, jehož majitelem je 1. investiční záložna - spořitelní a úvěrní družstvo, která mu na základě smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb zřídila běžný účet (specifikovaný ve výroku usnesení) a v prosinci 2006 na něho uložila částku 36 milionů Kč. Ústavní stížností napadeným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, byla tato částka zajištěna, včetně přirostlých úroků, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že specifikované peněžní prostředky na účtu jsou výnosem z trestné činnosti. Okamžikem doručení tohoto usnesení bylo rovněž zakázáno s peněžními prostředky v zajištěné výši disponovat, s výjimkou výkonu rozhodnutí. Stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Potvrdil, že existuje důvodné podezření, že obvinění se měli dopustit závažné hospodářské kriminality tím, že po společné dohodě zmanipulovali a zneužili rozhodčí řízení, aby získali exekuční titul, jenž následně uplatnili u příslušného soudu k nařízení exekuce ve prospěch stěžovatelky; finanční prostředky z realizované exekuce uložené na účtu exekutora tak mohou být výnosem z trestné činnosti obviněných. Vrchní soud odmítl námitky stěžovatelky o maření výkonu rozhodčího nálezu a Okresního soudu v Olomouci s tím, že to byl obviněný M., který svou trestnou činností zneužil funkci a postavení rozhodce k tomu, aby došlo k nařízení exekuce soudem, jemuž tyto okolnosti nemohly být známy. Vrchní soud uzavřel, že je na orgánech činných v přípravném řízení, aby prokázaly důvodnost a oprávněnost trestního stíhání obviněných, a pokud nebude zajištění peněžních prostředků na účtu pro účely trestního řízení v jeho dalších fázích třeba, bude na místě zajištění zrušit nebo omezit. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo průběžného dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do jejich pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími obecných soudů porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot dle ustanovení § 79a a násl. tr. řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti těmto rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. II.ÚS 267/03, I.ÚS 331/04, I.ÚS 155/06, I.ÚS 105/07, II.ÚS 2475/08 a mnohá další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Základní zásady pro aplikaci předmětných zajišťovacích institutů a východiska pro posouzení ústavní konformity takové aplikace orgány činnými v trestním řízení Ústavní soud shrnul jednak v usneseních sp. zn. II.ÚS 267/03 (publ. in Sb. n. u. sv. 33 str. 401, či sp. zn. I.ÚS 105/07, a dále v nálezech sp. zn. II.ÚS 642/07, III.ÚS 1396/07 (dostupných na http://nalus.usoud.cz). V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Ústavní soud zároveň kladl důraz na to, že v rámci řízení o ústavní stížnosti není možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, nikoli soudu Ústavního. Ústavní soud zároveň konstatoval, že pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti, odůvodňující zajištění majetkových hodnot dle citovaných ustanovení tr. řádu, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 věta první tr. řádu, požadovanou pro rozhodnutí o vině. Svou kasační pravomoc Ústavní soud tudíž uplatnil zejména tam, kde zásah do majetkových práv dle ustanovení § 79a a násl. vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Ústavní soud měl při posuzování proporcionality zásahu na zřeteli především hledisko časové a ke kasac