IV.ÚS 1936/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1936/18 ze dne 30. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti H. R. S., a. s., IČ: 26268329, se sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Jandova 208/8, Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2018 č. j. 14 Co 278/2017-165, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti A. Michala Planka a B. Mgr. Barbory Plankové, DiS., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 5. června 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost H. R. S., a. s. (dále také jen "stěžovatelka" nebo "žalovaná") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Před Okresním soudem v Břeclavi (dále jen "okresní soud") probíhá pod sp. zn. 10 C 16/2017 soukromoprávní spor mezi Michalem a Barborou Plankovými [dále jen "žalobci"] a obchodní společností H. R. S., a. s. (žalovanou) o určení obsahu budoucí smlouvy a o nahrazení projevu vůle. Usnesením ze dne 12. dubna 2017 č. j. 10 C 16/2017-57 okresní soud uložil žalované zdržet se nakládání a užívání ve výroku blíže specifikované bytové jednotky a žalobcům uložil složit jistotu ve výši 10 000 Kč. 2) Usnesením ze dne 12. září 2017 č. j. 10 C 16/2017-122, okresní soud k návrhu žalované uložil žalobcům do tří dnů od právní moci daného usnesení složit společně a nerozdílně doplatek jistoty ve výši 130 000 Kč, a to za účelem náhrady škody nebo újmy, která by v důsledku nařízeného předběžného opatření mohla žalované vzniknout. 3) Proti tomuto usnesení okresního soudu podali žalobci odvolání. Usnesením ze dne 22. února 2018 č. j. 14 Co 278/2017-165 Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") odvolání žalobců zčásti vyhověl a změnil napadené rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobcům uložil do tří dnů od právní moci jeho usnesení složit společně a nerozdílně doplatek jistoty ve výši 20 000 Kč. Krajský soud ve svém rozhodnutí předně konstatoval, že nesdílí závěr žalované, že proti usnesení okresního soudu není přípustné odvolání z toho důvodu, že napadené usnesení vydané dle § 76h o. s. ř. nesplňuje charakter usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení. Dle krajského soudu je totiž usnesení dle § 76h o. s. ř. (na rozdíl od výzvy předsedy senátu dle § 75b odst. 1 o. s. ř.) způsobilé přivodit vážnější újmu na právech účastníků řízení, neboť důsledkem nesložení doplatku je zrušení již nařízeného předběžného opatření. Stran samotné výše doplatku pak krajský soud vyšel ze zjištění, že žalobci nedisponují dostatečnými prostředky na doplatek jistoty ve výši 130 000 Kč. Přitom při jejich současných příjmech a výdajích, jakož i s ohledem na potřebu zachování smyslu a účelu již nařízeného předběžného opatření, uzavřel, že doplatek ve výši 20 000 Kč je za dané situace, i s ohledem na majetkovou situaci žalované, postačující. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postup krajského soudu, který upřednostnil zájmy žalobců před zájmy jejími, porušuje princip rovnosti účastníků řízení a nařízené předběžné opatření tak neslouží k zatímní úpravě poměrů mezi účastníky řízení, ale k nátlaku na stěžovatelku. K tomu stěžovatelka doplňuje, že nemají-li žalobci na úhradu jistoty, není nijak zaručeno, že budou moci uhradit kupní cenu dané bytové jednotky. V rozporovaném postupu krajského soudu tedy stěžovatelka v souhrnu spatřuje zásah do jejích shora označených základních práv. Stěžovatelka dále tvrdí, že odvolání žalobců proti usnesení okresního soudu nebylo v tomto případě přípustné, neboť šlo o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení ve smyslu § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [k tomu stěžovatelka odkazuje na příslušnou komentářovou literaturu]. Jestliže však krajský soud odvolání žalobců v tomto případě projednal a rozhodl o něm, zasáhl tím do stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů má tak stěžovatelka za to, že usnesení krajského soudu je třeba (jako protiústavní) zrušit. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadené rozhodnutí, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Ve shodě se svou ustálenou judikaturou i v souvislosti s posuzovanou věcí Ústavní soud dále zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím zákonných procesních prostředků daných právním řádem České republiky [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení ve věci samé. Výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí, jež pravomocnému skončení řízení předchází, to však za podmínky, že takové rozhodnutí je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených práv či svobod, a že námitka porušení základních práv a svobod by již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjadřuje setrvale tak, že tuto vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření (a aspektů s ním souvisejících), neboť ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají. Rozhodnutí o předběžném opatření lze podrobit přezkumu toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o (ne)vydání předběžného opatření má zákonný podklad (článek 2 odst. 3 Ústavy, článek 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (článek 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole dle článku 1 odst. 1 Ústavy a článku 2 odst. 2, 3 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. října 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98). V poměrech projednávané věci je třeba doplnit, že předmětem přezkumu není samo rozhodnutí o předběžném opatření (o němž již bylo v této věci pravomocně rozhodnuto), ale rozhodnutí soudu o návrhu toho, jemuž byla předběžným opatřením uložena povinnost (tj. stěžovatelky), na složení doplatku jistoty ve smyslu § 76h o. s. ř. Na druhou stranu, jak připomenul již krajský soud, procesní důsledky spojené s nesplněním povinnosti složit doplatek jistoty jsou pro účastníka, který se již domohl rozhodnutí o jeho návrhu na vydání předběžného opatření, stěžejní: nesložení doplatku jistoty ve stanovené době totiž vede ke zrušení předběžného opatření (§ 77 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Ústavní soud přezkoumal - ve světle shora formulovaných východisek - napadené usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že mu nelze z hlediska ochrany ústavnosti ničeho vytknout. Z hlediska tzv. omezeného testu ústavnosti je pro posouzení dané věci stěžejní zodpovězení otázky, zda napadené usnesení má zákonný podklad a zda bylo vydáno příslušným orgánem, tedy, zda