IV.ÚS 1939/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1939/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Barbary Martinů, advokátky, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2021 č. j. 39 Co 36/2021-834, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti MoneySafe, s. r. o., sídlem Holečkova 789/49, Praha 5 - Smíchov, a obchodní společnosti FVE INVEST, a. s., sídlem Děčínská 10, Dolní Libchava, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 9, čl. 11, čl. 26, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil § 12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 6. 2018 č. j. 48 EXE 740/2012-578 byla stěžovatelka podle § 29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), druhé vedlejší účastnici jako povinné (dále i jen "povinné") ustanovena zástupkyní z řad advokátů k ochraně jejích zájmů v exekučním řízení pro pohledávku ve výši 20 000 000 Kč. 3. Usnesením obvodního soudu ze dne 12. 10. 2020 č. j. 48 EXE 740/2012-795 byla stěžovatelce jako ustanovené opatrovnici druhé vedlejší účastnice přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za její zastupování ve výši 29 766 Kč. Při stanovení odměny za zastupování vyšel obvodní soud z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož je tarifní hodnotou v předmětné věci výše vymáhané pohledávky v částce 20 000 000 Kč a kdy této tarifní hodnotě podle § 7 advokátního tarifu odpovídá nesnížená sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výši 52 300 Kč. Obvodní soud dále při stanovení sazby mimosmluvní odměny vycházel z § 12a odst. 1 a 2 advokátního tarifu, kdy za úkony právních služeb ustanoveného opatrovníka v občanském soudním řízení se sazba mimosmluvní odměny učené podle § 7 advokátního tarifu snižuje o 20 % a kdy sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ustanoveného opatrovníka v občanském soudním řízení snížená podle § 12a odst. 1 advokátního tarifu činí nejvýše 5 000 Kč. V posuzované věci tak obvodní soud stanovil sazbu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby po aplikaci uvedených ustanovení na 5 000 Kč, přičemž tuto částku podle § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu snížil na polovinu, tj. na 2 500 Kč. Obvodní soud za celkový počet sedmi úkonů právní služby přiznal stěžovatelce částku ve výši 22 500 Kč (šest úkonů po 2 500 Kč a jeden úkon po 7 500 Kč). Současně v souladu s § 13 odst. 4 advokátního tarifu přiznal stěžovatelce na náhradě hotových výdajů za těchto sedm úkonů právní služby částku ve výši 2 100 Kč (7 x 300 Kč) a dále jí přiznal v souladu s § 14 odst. 1 advokátního tarifu, a § 140 odst. 2 o. s. ř., náhradu za daň z přidané hodnoty (21 %) ve výši 5 166 Kč. 4. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu změněno tak, že výše přiznané odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené opatrovnice činí částku 33 880 Kč, jinak bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud uvedl, že odměna stěžovatelky v celkové výši 33 880 Kč sestává z deseti úkonů právní služby po 2 500 Kč, tj. 25 000 Kč v souladu s § 7 bodem 7, § 8 odst. 1, § 12a, § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, spolu s deseti režijními paušály po 300 Kč, tj. 3 000 Kč (zahrnujícími mj. tři úkony za účast na jednání dne 17. 5. 2019 po 300 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a 21 % DPH (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu, § 140 odst. 2 o. s. ř.) ve výši 5 880 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že jako soudem ustanovená zástupkyně povinné hájila její práva a zabránila exekuci vůči povinné ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud jí však napadeným usnesením protiprávně zkrátil odměnu za zastupování. Stěžovatelka tvrdí, že při stanovování odměny za její řádně vykonané právní služby byla diskriminována, byl porušen princip rovnosti, dále bylo porušeno právo na soudní ochranu, vlastnické právo na odměnu zaručenou právními předpisy, právo svobodně podnikat, právo na spravedlivou odměnu za vykonané právní služby a právo na zákonem zaručenou spravedlivou odměnu. 6. Stěžovatelka namítá, že šlo-li v předmětné věci o řízení, kdy předmětem bylo exekuční postižení majetku ve výši 20 000 000 Kč, pak je při stanovení odměny jednoho právního úkonu nutno vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve spojení s § 7 odst. 7 advokátního tarifu a sazba jednoho právního úkonu činí 52 300 Kč. Tuto odměnu jednoho právního úkonu je třeba krátit podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu na jednu polovinu, neboť šlo o exekuční řízení, odměna za jeden právní úkon by tedy měla činit 26 150 Kč. 7. Městský soud však v rozporu s § 12a odst. 2 advokátního tarifu krátil maximální výši sazby mimosmluvní odměny, která je touto vyhláškou zaručena ve výši 5 000 Kč, na polovinu, tj. na 2 500 Kč za jeden úkon. Městský soud tedy nesprávně provedl dvakrát krácení odměny a namísto stanovené odměny jednoho právního úkonu v částce 5 000 Kč tuto nesprávně zkrátil na 2 500 Kč, když nejprve aplikoval § 7 advokátního tarifu, poté § 12a advokátního tarifu a také § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu. 8. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle § 12a odst. 2 advokátního tarifu, činila-li by sazba odměny u opatrovníka i po snížení sazby o 20 % částku překračující 5 000 Kč, mohl by opatrovník i po tomto snížení požadovat jen oněch vyhláškou zaručených 5 000 Kč. Smyslem § 12a odst. 2 advokátního tarifu je zajištění maximální výše odměny pro opatrovníky v částce 5 000 Kč a nikoli, aby se ještě tato částka krátila, jak nesprávně učinil městský soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka nemusí být právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (č. 290/2015 Sb., ST 42/79 SbNU 637), je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného