IV.ÚS 1940/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1940/20 ze dne 8. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Kališe, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 30 Cdo 4111/2018-127, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018 č. j. 11 Co 147/2018-89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 17 C 137/2017-42, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2017 č. j. 17 C 137/2017-42 uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 47 515 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu ohledně zbývající částky 102 485 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 16 456 Kč (výrok III.). 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali oba účastníci odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 5. 2018 č. j. 11 Co 147/2018-89 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 4. Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 150 000 Kč spolu s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky odškodňovacího řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 322/2013, v němž požadoval náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 623/2008. 5. Městský soud shodně s obvodním soudem dovodil, že stěžovateli přísluší zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené doby trvání řízení v základní výši 52 794 Kč, kterou je třeba snížit o 10 % z důvodu složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."] na 47 515 Kč, když k dalším korekcím této částky již neshledal důvod. Obvodní soud podle městského soudu rozhodl správně, vyhověl-li co do této částky s příslušenstvím a ve zbytku ji zamítl. 6. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, avšak pouze v jeho I. výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), zčásti proto, že dovolání v této věci neshledal přípustným a zčásti pro vady. 7. Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání a dospěl k závěru, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka stěžovatele, že městský soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 v závěru, že "nelze klást k tíži žalobce instančnost řízení v případě, že nešlo o bezdůvodné podávání opravných prostředků". Nejvyšší soud poukázal na to, že městský soud vzal při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria podle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., v úvahu počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována a od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tím neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní - dále jen "Stanovisko", rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Nejvyšší soud poukázal na to, že skutečnost, že řízení probíhalo ve více instancích z důvodu podávání opravných prostředků, přitom městský soud nekladl k tíži stěžovatele, neboť při použití kritéria chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., základní částku zadostiučinění nijak nemodifikoval. Ani v tomto směru se městský soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Městský soud se při hodnocení kritéria postupu soudů během řízení neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4987/2009. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud se postupem soudů v řízení zabýval a dospěl k závěru, že délku řízení způsobilo především rozdílné posouzení právní otázky, jež byla jádrem sporu, Ústavním soudem oproti právnímu názoru Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dále dovodil, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, podle stěžovatele dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešená, "jaký vliv má na navýšení základní částky postup soudů, který je založen na flagrantním porušení základního práva (základního právního principu)", neboť na řešení takové otázky rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky určení výše základní částky, neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2531/2013 a v něm citovaných závěrů Stanoviska. Stěžovatel přípustnost dovolání spatřoval také ve skutečnosti, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a namítal, že soudy jsou povinny přezkoumávat principy ústavnosti a dodržovat je v každé fázi řízení, s tím, že k tomuto principu se Ústavní soud přihlásil v nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 [(N 113/81 SbNU 771), dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná] a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3044/2016. Stěžovatel však nevymezil, v čem konkrétně mělo spočívat porušení jeho práva na soudní ochranu a od jaké judikatury Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu se tímto porušením měl městský soud odchýlit. V této části proto Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele jako vadné. II. Argumentace stěžovatele 8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy překvapivě snížily výši náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., za nepřiměřenou délku řízení s odůvodněním, že řízení bylo vedeno na vícero instancích, aniž by však zohlednily skutečnost, že potřeba vyšších instancí byla vyvolaná nekvalitou rozhodování obecných soudů, takže ve věci rozhodoval i Ústavní soud nálezem ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15. Stěžovateli tak byla snížena náhrada za porušení jeho práva z důvodu složitosti řízení v podobě využití vícero instancí soudní soustavy, a to aniž by v souladu konstantní judikaturou byl hodnocen vliv rozhodujících orgánů na celkovou délku řízení, kdy právě nekvalita v rozhodování byla příčinou využití všech prostředků právní ochrany stěžovatele, přičemž šlo o úspěšné využití všech opravných prostředků. Stěžovatel dovozuje, že rozhodnutí jej penalizuje za něco, co způsobil Nejvyšší soud a městský soud, když vyvolaly potřebu řešení věci na třech instancích soudní soustavy. Stěžovatel uvádí, že rozhodování obecných soudů je překvapivým rozhodováním, které nereflektuje konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž toto je patrné především z rozhodnutí Nejvyššího soudu. 9. Stěžovatel poukazuje na to, že soudy se ve věci nezabýv