IV.ÚS 1946/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1946/07 ze dne 7. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem, AK se sídlem Plynární 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 12. 2006, čj. 33 T 92/2005-205, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2007, čj. 7 To 83/2007-235, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí; 1) rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, kterým byl uznán vinným pro skutky ve výroku rozsudku uvedenými trestnými činy podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce patnácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osmnácti měsíců a náhradě škody poškozeným, a 2) usnesení Krajského soudu v Plzni zamítající jeho odvolání. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, nesprávně vyhodnotily všechny zjištěné skutečnosti, tyto účelově vyložily v jeho neprospěch a zcela opomenuly zásadu "in dubio pro reo". Za účelem ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 33 T 92/2005, a poskytl okresnímu soudu možnost, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. V podaném vyjádření nalézací soud plně odkázal na hodnocení důkazního stavu a právní úvahy uvedené ve stěžovaném rozsudku; ježto podané vyjádření neobsahovalo žádné nové argumenty či tvrzení způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovateli zasíláno k případné replice. Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu a posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, netřeba s ohledem na učiněná zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i oběma obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám. Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele, byť opřené o shora označené články Listiny a Úmluvy, tvořil jeho nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily. Ústavní soud ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval. Za pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck) definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další). V projednávané věci ústavněprávní pochybení takto naznačená Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Ze soudního spisu ověřil, že nalézací soud ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1, jakož i § 134 odst. 2 tr. řádu, jež jsou v ústavní rovině odrazem ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, kromě jiného rovněž také proč neuvěřil výpovědi stěžovatele ve srovnání s výpovědí spoluobžalovaného K. či svědkyně K. Takový postup a rozhodování obecných soudů nevykazuje rysy svévole, nezakládá vykročení z mezí ústavních kautel a neskýtá prostor pro zásah Ústavního soudu, a to zvláště je-li (jako ve stěžovatelově věci) z obsahu spisu jednoznačně patrno, že stěžovateli se dostalo plně kontradiktorního procesu. Skutečnost, že stěžovatel zastává ve věci názor odlišný, nezakládá sama o sobě opodstatněnost jeho tvrzení o důvodnosti ústavněprávní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícího z článku 36 odst. 1 Listiny je totiž nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv, která jsou obdobně garantována i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud Ústavní soud nezjistil porušení pravidel spravedlivého procesu, nemohl přisvědčit ani námitce o porušení čl. 39 Listiny, či čl. 7 odst. 1 Úmluvy. K námitce stěžovatele, že obecné soudy pominuly princip presumpce neviny chráněné na ústavní úrovni v čl. 40 odst. 2 Listiny (a z tohoto principu vyplývajícího pravidlo in dubio pro reo), Ústavní soud uvádí, že porušení této zásady neshledal. Její uplatnění je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěl k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru přiměřeně odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy soud pochybnosti o vině stěžovatele, na rozdíl od spoluobžalovaného K., kterého obžaloby zprostil, neměl. Ze všech výše