IV.ÚS 1947/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1947/20 ze dne 10. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené Mgr. Pavolem Mlejem, advokátem, sídlem Vinohradská 2165/48, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 sp. zn. 61 To 310/2020 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, ze dne 31. března 2020 č. j. KRPA-136287-352/TČ-2019-000097-HS, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí tvrdíc, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a to zejména zákaz libovůle při výkon státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavní příkaz, podle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, obsažený v čl. 4 odst. 1 Listiny, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol" a "Úmluva"), a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 7. oddělení (dále jen "policejní orgán"), zamítla napadeným usnesením podle § 79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), žádost stěžovatelky o zrušení zajištění finančních prostředků, včetně dodatečně došlých plateb, jako náhradní hodnoty až do výše předběžně vyčíslené škody 24 354 648,37 Kč na konkretizovaných účtech stěžovatelky coby majitelky. 3. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků stížnost k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji ústavní stížností napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že peněžní prostředky deponované na bankovních účtech postrádají spojitost s trestnou činností, pro kterou je trestně stíhán obviněný B. H. (dále jen "obviněný"). Podle stěžovatelky tyto prostředky původně vlastnil její otec V. Š. (který zemřel), což doložila čestným prohlášením své matky A. Š. ze dne 14. 4. 2020. Nyní jde o úspory určené primárně pro studia dcery stěžovatelky. Policejní orgán ani městský soud se těmito tvrzeními a důkazy nezabývaly. Podle stěžovatelky jí vrchní komisařka ještě před podáním žádosti, v návaznosti na kterou byla vydána obě ústavní stížností napadená usnesení, avizovala, že žádost i "další stížnosti" zamítne. Stěžovatelka zdůrazňuje, že není obviněná, s obviněným B. H. pouze v minulosti udržovala soukromý poměr, je samoživitelka a šlo o osobní a rodinné úspory, přičemž jejich zajištění ohrožuje její zaměstnaneckou pozici v bance i "celkovou dobrou reputaci". Podle stěžovatelky se městský soud nevypořádal s jejími námitkami, jen obecně poukázal na odposlechy telefonických hovorů mezi ní a obviněným a porušil zásadu presumpce neviny tím, že za situace, kdy policejní orgán nebyl schopen dohledat výnosy z údajné trestné činnosti, dovodil, že se nacházejí na jejích bankovních účtech. Stěžovatelka má za to, že se policejní orgán a městský soud dopustily celkového zneužití institutu zajištění majetku v trestním řízení. Poukazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, například na nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291), ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) a ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 24/17 (N 210/87 SbNU 429). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal. 7. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit [srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)]. 8. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu vychází Ústavní soud ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou není odnětí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití v neprospěch výsledku trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Ústavní sou