IV.ÚS 1948/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1948/18 ze dne 27. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., Advokátní kancelář Novotný & Partners, s. r. o. se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, proti "usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 5213/2017-94, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017 č. j. 13 Co 219/2017-73, proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. dubna 2017 č. j. 19 C 6/2016-63, proti usnesení Nejvyšší soudu ze dne 26. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 5211/2017-93, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 13 Co 328/2016-54 a proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. května 2016 č. j. 19 C 6/2016-26", za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění: I. Stěžovatel (dále rovněž "žalobce") se v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Namítá údajné porušení jeho základních práv na spravedlivý proces bez průtahů, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na rovné zacházení a všeobecný zákaz diskriminace, na legitimní očekávání stěžovatele výkonu soudní moci v souladu se zásadou legality, na ochranu majetku a na nerušený výkon vlastnictví, (čímž obecné soudy údajně porušily čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 11, čl. 17, čl. 36 odst. 1, 2, 3, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále rovněž "obvodní soud") po vedlejší účastnici (dále rovněž "žalovaná") domáhal zaplacení částky 200 000,- Kč spolu s úroky z prodlení. Obvodní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2016 č. j. 19 C 6/2016-26 žalobu žalobce zamítl. Zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 2. 11. 2016 č. j. 13 Co 328/2016-54. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Při jeho podání nebyl žalobce zastoupen advokátem a ani nedoložil, že by sám měl odpovídající právnické vzdělání. Současně s podáním dovolání žalobce požádal o ustanovení zástupce pro řízení a o osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud usnesením ze dne 5. 4. 2017 č. j. 19 C 6/2016-63 nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesení obvodního soudu potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 28. 6. 2017 č. j. 13 Co 219/2017-73. V potvrzujícím rozhodnutí odvolací soud uvedl, že žalobce neobjasnil své majetkové poměry dostatečně natolik, aby je bylo možno ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. pokládat opravdu za nepříznivé. Jen pro úplnost odvolací soud doplnil, že je mu z úřední činností známo, že žalobce iniciuje mnoho desítek soudních sporů s předmětem typově shodným se současným předmětem řízení, které jsou věcně představovány naprostými malichernostmi, tak, jak je tomu i v projednávané věci. Tyto žaloby jsou zpravidla zamítány a žalobce v těchto řízeních bezvýjimečně využívá řádné i mimořádné opravné prostředky, rovněž zpravidla s neúspěchem. Protože proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém podal návrh na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení, vyzval obvodní soud žalobce usnesením ze dne 15. 9. 2017 č. j. 19 C 6/2016-90, aby si pro podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 13 Co 219/2017-73 zvolil advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání a upozornil ho, že k odstranění vad dovolání má stanovenou patnáctidenní lhůtu pod sankcí zastavení dovolacího řízení dovolacím soudem. Na výzvu obvodního soudu žalobce nereagoval, proto v souladu s ustanovením § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. dovolací soud usnesením ze dne 26. 4. 2018 č. j. 30 Cdo 5213/2017-94 řízení o dovolání zastavil (§ 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř.) s odůvodněním, že žalobce nesplňuje pro kladné rozhodnutí předpoklady a i přes výzvu soudu neodstranil nedostatek povinného zastoupení. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti po výše uvedeném shrnutí procesních rozhodnutí a rozsudků ve věci samé tvrdí, že "po pravomocném zamítnutí žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce se mu nedostalo žádného poučení o nezbytnosti právního zastoupení a o obsahových vadách jeho dovolání". Tímto postupem údajně soud prvního stupně porušil jeho právo na řádné poučení o povinném právním zastoupení v dovolacím řízení a o vadách jeho podání. K tomu poukazuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2793/10, ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3042/11 a ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3157/14. Dovolacímu soudu i oběma soudům nižší instance stěžovatel vytýká, že nerozhodly kladně o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, což stěžovatel považuje za porušení jeho práva na zákonného soudce a za odepření přístupu k soudu a odepření spravedlnosti. Ze strany dovolacího soudu prý došlo ke "svévolné aplikaci jednoduchého práva", která je v "extrémním rozporu s principem spravedlnosti, a to s přihlédnutím k tomu, že o žádostech stěžovatele nerozhodl soudce, ve smyslu ustanovení § 138 o. s. ř. Odůvodnění obsažené v rozhodnutí dovolacího soudu je prý kusé a nepřesvědčivě odůvodněné, obsahující právně nepřípustnou dehonestaci osoby stěžovatele. Za nepřípustný výklad ustanovení § 138 o. s. ř. považuje stěžovatel tu část odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu a odvolacího soudu, které při posuzování majetkových poměrů stěžovatele a jeho schopnosti uhradit soudní poplatek a náklady za advokáta vycházely "z hypotetických budoucích příjmů či poměrů stěžovatele". K tomu poukazuje stěžovatel na závěry vyplývající z nálezů sp. zn. I. ÚS 731/13, I. ÚS 2557/13 a sp. zn. III. ÚS 2603/17. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby mu Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem "vůči obecným soudům, neboť má za to, že tyto soudy svým svévolným a mechanickým výkladem občanského zákoníku, občanského soudního řádu a zákona č. 82/1998 Sb. zásahy do základních práv stěžovatele zjevně vyvolaly". Výši náhrady nákladů řízení stěžovatel údajně vyčíslí a sdělí později oproti písemné výzvě Ústavního soudu. IV. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná. Ústavní soud posoudil přípustnost a opodstatněnost ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. 30 Cdo 5213/2017-94 a jemu předcházejícím rozhodnutím - usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 13 Co 219/2017-73 a usnesení obvodního soudu ze dne 5. 4. 2017 č. j. 19 C 6/2016-63 a poté proti rozhodnutím vydaným ve sporu o zaplacení částky 200 000,- Kč s žalovaným úrokem z prodlení, a to samostatně proti usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. 30 Cdo 5211/2017-93 a samostatně i proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 11. 2016 č. j. 13 Co 328/2016-54 a proti rozsudku obvodního soudu ze dne 31. 5. 2016 č. j. 19 C 6/2016-26. Ústavní soud ve své judikatuře, týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů, opakovaně vyjádřil závěr, že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, rozhodnutí o (ne)splnění podmínek stanovených zákonem je zásadně věcí obecných soudů. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, která je v přímém rozporu s principem spravedlnosti (k tomu srovnej např. nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03, N 125/34 SbNU 281). Taková pochybení v projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal. Pokud stěžovatel argumentuje v této souvislosti se závěry vyplývajícími např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 659/12 (N 204/75 SbNU 287) nebo nálezem ze dne 5. 12. 20