IV.ÚS 1948/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1948/22 ze dne 15. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Brabce, zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, sídlem Závodní 391/96c, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2022 č. j. 9 As 40/2022-54 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2022 č. j. 5 A 100/2019-183, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1 - Staré Město, 2. Karla Dittricha, 3. Mgr. Lenky Brabcové a 4. Jany Vohralíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Úřad městské části Praha 5 (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 8. 1. 2019 č. j. MC05 3353/2019 nařídil stěžovateli a 3. vedlejší účastnici neodkladné odstranění stavby balkonu s lávkou propojující balkon se zahradou ve 2. NP domu č. p. X, nacházejícím se v katastrálním území K., na adrese X (dále též "stavba"), podle § 135 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). 3. Odvolání stěžovatele 1. vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 23. 5. 2019 č. j. MHMP 945350/2019 zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. 4. Žalobu stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Shledal, že z provedeného dokazování vyplývá závěr, že stavba je v mimořádně špatném a nebezpečném technickém stavu a není možné ji v něm ponechat. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že ve statických posudcích a vyjádření statika nebyl výslovně uveden výrok, že stavba hrozí zřícením, jelikož tento závěr z nich vyplývá implicitně. Nejvyšší správní soud též neshledal důvodné námitky stěžovatele, že stavební úřad měl nejprve postupovat podle § 135 odst. 2 stavebního zákona a nařídit provést nutné zabezpečovací práce a že stavební úřad postupoval podle § 135 odst. 1 téhož zákona účelově, aby nemusel postupovat podle § 129 odst. 1 písm. b) téhož zákona, jelikož nebyl schopen jednoznačně prokázat nelegálnost stavby. K námitce stěžovatele k procesnímu pochybení ve správním řízení spočívajícím v tom, že mu stavební úřad neumožnil se seznámit se "zásadním listinným důkazem" a následně se k němu vyjádřit, Nejvyšší správní soud uvedl, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe musí žalobce upřesnit podklady, které neměl k dispozici, a jakým způsobem mohla ovlivnit vydání meritorního rozhodnutí skutečnost, že se s nimi nemohl seznámit a musí též popsat, co by se změnilo v případě, kdyby k takové procesní vadě nedošlo, což stěžovatel v posuzované věci neučinil. K námitce nepřezkoumatelnosti statického posudku, který si obstaral 1. vedlejší účastník, k námitce, že stavební úřad měl postupovat podle § 129 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, dále, že se správní orgány ani městský soud nezabývaly vlastnictvím dotčené stavby, a konečně k námitce, že si správní orgány měly vyžádat stanovisko památkového úřadu, Nejvyšší správní soud konstatoval, že tyto žalobní body nebyly uplatněny v žalobě u městského soudu a tudíž jde o námitky opožděné, kterými se nemůže věcně zabývat. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel zejména namítá, že z provedeného dokazování nevyplývá a není ani výslovně stanoveno, že stavba hrozí zřícením a že současně ohrožuje životy osob nebo zvířat. Stěžovatel je přesvědčen, že stavební úřad měl nechat zpracovat znalecký posudek, ze kterého by jednoznačně vyplynulo, zda stavba hrozí zřícením a ohrožuje životy osob nebo zvířat či nehrozí zřícením a neohrožuje tak životy osob nebo zvířat. Stavební úřad též pochybil, když bez dalšího rozhodl o bezodkladném odstranění stavby podle § 129 a § 135 odst. 1 stavebního zákona, aniž by zkoumal podmínky pro použití § 135 odst. 2 téhož zákona. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že stavební úřad rozhodnutím ze dne 8. 1. 2018 zakázal užívání stavby a o odstranění stavby rozhodl až o rok později, a to rozhodnutím ze dne 8. 1. 2019 a stavba stojí dodnes. Je tedy evidentní, že stavba nebyla v takovém stavu, že by hrozilo její zřícení. Stěžovatel konstatuje, že v mezičase provedl opravy předmětné stavby, což bylo ověřeno dne 16. 6. 2020, kdy proběhla kontrolní prohlídka stavby. V průběhu této kontrolní prohlídky bylo stavebním úřadem konstatováno, že stavba nehrozí zřízením. Stěžovatel má za to, že ve věci došlo k podstatnému posunu, když je zřejmé, že předmětná stavba, tj. balkon, nehrozí zřícením a byla opravena, resp. zabezpečena tak, aby nedošlo ke škodě na zdraví či majetku třetích osob. V současné době zde neexistuje důležitý veřejný zájem na ochraně života, zdraví či majetku třetích osob. 7. Stěžovatel dále namítá, že je evidentní, že stavba není v jeho výlučném vlastnictví. Bylo-li nařízeno odstranění toliko jemu, jde o zásadní pochybení při rozhodování, neboť povinnost odstranit stavbu měla být případně uložena všem podílovým spoluvlastníkům. Stěžovatel je přesvědčen, že touto otázkou se měly soudy zabývat, a to přesto, že tato námitka nebyla stěžovatelem uvedena v zákonné lhůtě pro podání správní žaloby, neboť je námitkou, kterou by měly soudy vyřešit bez ohledu na její uplatnění v této zákonné lhůtě. Totéž platí o pochybení, že stavební úřad a ani správní soudy si neopatřily stanovisko či souhlas místně příslušného památkového úřadu, když bylo jednoznačně prokázáno, že stavba se nachází v ochranné památkové zóně. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesp