IV.ÚS 1950/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1950/19 ze dne 9. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Radovana Kučery, zastoupeného Mgr. Michalem Solichem, advokátem, sídlem Československé armády 556/27, Hradec Králové, proti výrokům III a IV usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2019 č. j. 69 Co 61/2019-352, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení výroků III a IV výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), když tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 12. 2018 č. j. 10 C 150/2011-306 bylo zastaveno řízení mezi Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako žalobcem (dále jen "žalobce") a stěžovatelem a Františkem Vokurkou, jako žalovanými, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí, eventuálně zaplatit částku 383 011 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž okresní soud uložil žalobci zaplatit Františku Vokurkovi na náhradu nákladů řízení 6 628,30 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II) a dále žalobci uložil zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 6 328,30 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce stěžovatele do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III). 3. O odvolání Františka Vokurky a stěžovatele rozhodl krajský soud usnesením ze dne 27. 2. 2019 č. j. 69 Co 61/2019-352 tak, že usnesení okresního soudu se ve výroku I potvrzuje (výrok I); ve výroku II se usnesení okresního soudu mění tak, že žalobce je povinen zaplatit Františku Vokurkovi na náhradu nákladů řízení částku 3 449 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II); ve výroku III se usnesení okresního soudu mění tak, že žalobce je povinen zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 10 949 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce stěžovatele (výrok III), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Krajský soud stěžovatelem napadený výrok III usnesení odůvodnil tak, že stěžovateli náleží odměna jednak za převzetí a přípravu věci a jednak poloviční odměna za návrh na pokračování v řízení. Výše odměny za úkon činí částku 1 500 Kč, jelikož tuto je nutno určit dle primárního petitu, jímž se žalobce domáhal převodu označených pozemků. Zde by přicházela v úvahu jako tarifní hodnota aktuální obvyklá cena pozemků, která však není známa, proto soud určil tarifní hodnotu podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a výše odměny za úkon činí 1 500 Kč. Krajský soud měl současně za to, že stěžovateli přísluší hotové výdaje na znalecký posudek, který stěžovatel předložil v tomto řízení. Tento výdaj má jasnou souvislost s tímto řízením, v němž by žalovaní nutně prokazovali výši restitučního nároku, byl též v době jeho vynaložení účelný (nebylo možné spoléhat na zpětvzetí žaloby). Stěžovatel přitom nemohl uplatnit tento náklad ve sporu u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 144/2012, když tam nebyl účastníkem. Z hlediska výše nákladů je však třeba zohlednit jejich účelnost, kdy celková částka za znalecký posudek vzhledem k řešené problematice a rozsahu posudku je zjevně nepřiměřená. Účelné jsou jen takové náklady, které odpovídají nákladům dle příslušných předpisů (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3414/2016). S ohledem na obsah posudku, kdy předmětem bylo ocenění pozemku dle cenového předpisu a s ohledem na úpravu odměňování znalců podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a podle vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, lze za účelné náklady podle právního názoru krajského soudu považovat maximálně částku 15 000 Kč, a to včetně nákladů na zajištění všech podkladů. Náklady posudku byly přitom současně uplatněny v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 385/2011, zde proto krajský soud přiznal jednu polovinu ve výši 7 500 Kč. Důvody pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), krajský soud neshledal. Důvody pro nepřiznání náhrady nákladů krajský soud neshledal ani v průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 144/2012 či jeho složitosti. Žalobce ostatně v tomto řízení nemusel být nutně úspěšný, ani kdyby uspěl ve sporu u obvodního soudu. Stěžovatelem napadený výrok IV odůvodnil krajský soud tak, že o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žádný z účastníků neměl v této fázi převážný úspěch. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do jeho výše uvedených práv. Stěžovatel konstatuje, že je od roku 2010 omezen v nakládání s pozemky a musí vynakládat svým jednáním nevyvolané náklady za právní zastoupení. Krajský soud pak stěžovateli bez možnosti obrany sdělil, že pro účely náhrady nákladů řízení se použije primární petit, na což nebyl stěžovatel předem upozorněn, když současně krajský soud konstatoval, že ocenění pozemků není k dispozici. Tuto skutečnost opět stěžovateli nesdělil a stěžovatele tak zbavil možnosti ocenění pozemků předložit, přičemž jím však stěžovatel disponuje. Stejně tak dopadl stěžovatel ve věci náhrady hotových výdajů za důkazy, které si opatřil proto, aby ve sporu vyhrál. Opět jde o jím nezaviněné náklady, ale o náklady, které musel vynaložit v důsledku jednání žalobce. Podle stěžovatele pak není možné konstatovat, že výše hotových výdajů byla nepřiměřená. Šlo o poměrně právně složitý spor, kdy vyhledání historických podkladů si skutečně vyžádalo značné úsilí, a stěžovatel je přesvědčen, že vynaložené hotové výdaje jsou výdaji naprosto přiměřenými a odpovídající hodnotě sporu (cca 10 % požadované hodnoty bezdůvodného obohacení). Krajský soud v rámci napadeného usnesení postupoval naprosto nepředvídatelně. Krajský soud nezachoval rovnost účastníků, neboť žalobce jako ekonomicky silný účastník, který spor vyvolal, není jakkoliv majetkově postižen. Hradí sice náklady stěžovateli, ale ve výši, která je nižší, než stěžovatel za právní zastoupení a hotové výdaje vynaložil. Jinak řečeno, stěžovatel spor nevyvolal, 8 let byl omezen s dispozicí s pozemky, a ačkoliv neprohrál, je majetkově v minusu za právní zastoupení, které zcela pochopitelně jako laik vyhledal (a musel hradit). Stranou stěžovatel ponechává i náhradu škody, která mu vznikla za dobu, co nemohl s pozemky disponovat, a morální újmou, která mu kvůli jednání vedlejšího žalobce vznikla. Stěžovatel se cítí bezmocný a zklamaný bezprávím, které se mu děje, a je finančně a psychicky vyčerpán z těchto nekonečných sporů se žalobcem. Krajský soud rozhodl podle stěžovatele naprosto nepředvídatelně a nedal stěžovateli možnost se bránit, respektive reagovat, a stěžovatel je přesvědčen, že jednáním krajského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, sup