IV.ÚS 1953/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1953/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Pavlem Šváchou, advokátem, sídlem Újezd 409/19, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023 č. j. 3 Tdo 143/2023-866, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2022 č. j. 44 To 238/2022-812 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. června 2022 č. j. 3 T 137/2020-746, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a T. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 až 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 11. 2021 č. j. 4 T 141/2021-66 byl podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 téhož zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání padesáti čtyř měsíců. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla stěžovateli uložena přiměřená povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu poškozenému T. P. (dále jen "poškozený"), kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest vyměřený po 190 denních sazbách ve výši 1 000 Kč, tj. v celkové výměře 190 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku byl stěžovateli také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti související se zpracováním účetnictví a s účetním poradenstvím na základě plné moci, stejně jako prostřednictvím obchodních korporací na dobu 60 měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 24 měsíců. Podle § 228 odst. l trestního řádu byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody částku 2 475 605 Kč. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu okresního soudu sp. zn. 4 T 141/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel podle obvodního soudu dopustit tím, že jako statutární orgán obchodní společnosti X a jako osoba zmocněná poškozeným k jeho zastupování na základě generální plné moci ke správě daní a ke zpracovávání účetnictví, opakovaně - v úmyslu obohatit se na úkor poškozeného - dával poškozenému prostřednictvím SMS zpráv přesné pokyny, na který bankovní účet má zasílat peněžní prostředky k úhradě údajné daně z přidané hodnoty (přitom šlo o bankovní účet stěžovatelem ovládané obchodní společnosti), přičemž poškozený na základě těchto pokynů zaslal finanční částku v celkové výši 2 678 150 Kč. Stěžovatel tyto peněžní prostředky na úhradu jeho daňových povinností vůči orgánům daňové správy použil toliko ve dvou případech (v částce 88 355 Kč a 114 190 Kč) a v převážné většině si tyto finanční prostředky ponechal. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek obvodního soudu zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla stěžovateli uložena přiměřená povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen peněžitý trest vyměřený po 150 denních sazbách ve výši 1 000 Kč, tj. v celkové výměře 150 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti související se zpracováním účetnictví a s účetním poradenstvím na základě plné moci, stejně jako prostřednictvím obchodních korporací na dobu čtyř let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn ve výroku o náhradě škody. V odůvodnění městský soud mimo jiné uvedl, že obvodní soud se ve svém rozhodnutí řádně vypořádal s obsahem provedených důkazů a jeho závěry jsou logické a mají oporu v provedeném dokazování. Ani městský soud tak nemá o trestné činnosti páchané stěžovatelem žádné pochybnosti, když v dané věci existuje pro takový závěr bezpečný základ na podkladě skutkových zjištění učiněných po provedeném dokazování (spočívajícího nejen ve výpovědi poškozeného, ale také slyšených svědků a listinných důkazů). Tyto důkazy přitom podle městského soudu spolu vzájemně korespondují a tvoří ucelený řetězec, který bez důvodných pochybností prokazuje vinu stěžovatele. Přistoupil-li městský soud k částečnému zrušení rozsudku obvodního soudu, učinil tak jen proto, že výrok o trestu rozsudku obvodního soudu neodpovídá zákonem stanoveným pravidlům pro ukládání souhrnného trestu. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatelem uplatněné dovolací námitky neshledal opodstatněnými. Tento závěr se týkal i stěžovatelem uplatňované dovolací argumentace, kterou podřazoval pod § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění totiž přichází na základě uvedeného dovolacího důvodu v úvahu pouze tehdy, neměla-li by skutková zjištění soudů nižších stupňů v důkazech obsahový podklad vůbec, případně byla-li by opakem toho, co je obsahem takových důkazů, případně by soudy učiněná skutková zjištění z provedených důkazů logicky nevyplývala. Taková situace však podle Nejvyššího soudu ve stěžovatelově věci nenastala. K námitce stěžovatele, že mu na základě závěrů rozsudku městského soudu nebyla přiznána v podstatě žádná odměna za jeho čtyřletou práci pro poškozeného, Nejvyšší soud uvedl, že odměna stěžovatele měla svůj pevný základ ve smlouvě o vedení účetnictví uzavřené mezi stěžovatelem a poškozeným, a to jak pevná složka, tak složka pohyblivá. V uvedené smlouvě byla jednoznačně stanovena také povinnost obchodní společnosti ovládané stěžovatelem odvádět za poškozeného čtvrtletně orgánům daňové správy daň z přidané hodnoty, když platby na její úhradu poškozený řádně hradil na stěžovatelem uváděné bankovní účty. Tuto povinnost stěžovatel řádně neplnil a peníze poskytnuté poškozeným použil většinou na jiné účely. Proto také neobstojí námitka stěžovatele, že byl nesprávně zamítnut jeho důkazní návrh na provedení znaleckého posudku, kterým by byla určena pohyblivá část smlouvou založené odměny. K tomuto důkaznímu návrhu podle Nejvyššího soudu již obvodní soud srozumitelně vysvětlil, proč je možno takový důkazní návrh považovat za nadbytečný. Dovolání stěžovatele podle Nejvyššího soudu nemohlo být úspěšné ani na základě dovolacího důvodu uplatněného ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, kdy stěžovatel v této souvislosti namítal, že si poškozený nedostatečně střežil své majetkové poměry a byl nedostatečně obezřetný. K tomu Nejvyšší soud zejména uvedl, že není pochyb o tom, že poškozený byl stěžovatelem uveden v omyl, když od něho jako pachatele přicházely k poškozenému přesné pokyny a poškozený neměl objektivní možnost si jejich správnost ověřit. Naopak poté, co na základě informace od orgánu daňové správy zjistil, že má na svých daňových povinnostech dluh, podal trestní oznámení. Proto nelze podle Nejvyššího soudu vycházet z toho, že by poškozený jako v daném oboru