IV.ÚS 1958/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1958/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Palici, zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou, sídlem 1. máje 144/3, Vimperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020 č. j. 24 Cdo 3254/2019-167, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2019 č. j. 19 Co 737/2019-135 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. března 2018 č. j. 2 C 71/2017-49, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a Jaroslava Hradského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že nerespektováním příkazu obsaženého v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva uvedená v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 10, čl. 15 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, z nich zejména právo na rovnost účastníků řízení uvedení v čl. 96 odst. 1 Ústavy, dále práva uvedená v čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 12 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, z nich zejména právo na svobodu a rovnost v důstojnosti a právech uvedené v čl. 1, právo na rovné zacházení a zákaz postihu pro uplatňování základních práv uvedené v čl. 3 odst. 1 a 3, právo na ochranu vlastnictví uvedené v čl. 11 odst. 1 a 3 a právo na nedotknutelnost obydlí uvedené v čl. 12, právo na právní pomoc v řízení uvedené v čl. 37 odst. 2 a právo na rovnost účastníků řízení uvedené v čl. 37 odst. 3 Listiny, dále právo na účinné opravné prostředky uvedené v čl. 13 Úmluvy, dále právo na rovnost účastníků řízení uvedené v čl. 14 bod 1 a právo na rovné zacházení uvedené v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále právo na demokratický právní stát uvedené v čl. 5 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") domáhal uložení povinnosti stěžovateli vyklidit konkretizované nemovité věci v katastrálním území Studenec u Stach. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2018 č. j. 2 C 71/2017-49 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost nemovité věci vyklidit v pariční lhůtě 15 dnů (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Provedeným dokazováním okresní soud zjistil, že stěžovatel uzavřel dne 25. 5. 2002 s Růženou Chalupovou kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitých věcí, následně bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 12. 2005 č. j. 6 Co 2631/2005-89 určeno, že Růžena Chalupová je vlastnicí těchto nemovitostí, která dne 10. 5. 2006 uzavřela kupní smlouvu o jejich prodeji s vedlejším účastníkem, na jejímž základě došlo ke vkladu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Protože rozsudek krajského soudu byl Nejvyšším soudem zrušen a žaloba Růženy Chalupové byla zamítnuta, byl v katastru nemovitostí veden tzv. duplicitní zápis vlastnického práva. Stěžovatel se u okresního soudu domáhal určení vlastnictví předmětných nemovitostí, okresní soud jeho žalobě vyhověl (rozsudkem ze dne 16. 10. 2009 č. j. 2 C 77/2007-314), krajský soud však rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl (rozsudkem ze dne 21. 11. 2014 č. j. 7 Co 480/2010-762) s odůvodněním, že kupní smlouva ze dne 25. 5. 2002 uzavřená mezi stěžovatelem a Růženou Chalupovou je absolutně neplatným právním úkonem (dále okresní soud doplnil, že dovolání proti posledně uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 1342/2015-790 odmítl, usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1600/15 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) byla odmítnuta i ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, a že usnesením krajského soudu ze dne 14. 9. 2016 č. j. 7 Co 1462/2016-861 bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 21. 3. 2016 č. j. 2 C 77/2007-837, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o povolení obnovy řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 7 Co 489/2010, a že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 356/2017-884 bylo dovolání proti tomuto usnesení odmítnuto; pozn. z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3575/17 byla odmítnuta stěžovatelova ústavní stížnost vůči všem třem usnesením o žalobě na obnovu řízení). Na základě těchto zjištění okresní soud uzavřel, že vedlejší účastník je vlastníkem předmětných nemovitostí a že stěžovatel mu je neoprávněné zadržuje, proto žalobu na vyklizení shledal důvodnou. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které podle krajského soudu nebylo důvodným, a proto rozsudkem ze dne 11. 6. 2019 č. j. 19 Co 737/2019-135 potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud vyšel ze zjištění okresního soudu, doplnil dokazování o důkaz kupní smlouvou ze dne 10. 5. 2006 (protože stěžovatel namítal její absolutní neplatnost z důvodů uvedených v rozsudku okresního soudu ze dne 16. 10. 2009 č. j. 2 C 77/2007-314) a neshledal, že by kupní smlouva byla neplatným právním úkonem pro svou neurčitost. K tomu dodal, že nenabyl-li stěžovatel vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě smlouvy ze dne 25. 5. 2002, mohla Růžena Chalupová dne 10. 5. 2006 uzavřít kupní smlouvu s vedlejším účastníkem. 4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost spatřoval ve vyřešení právní otázky o základním předpokladu pro vyhovění žalobě na vyklizení, a sice, aby žalobce prokázal, že je vlastníkem, respektive oprávněným držitelem věci, s tím, že při jejím řešení se krajský soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1963 sp. zn. 4 Cz 19/63, a zdůraznil, že nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu o platnosti kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2006, neboť nelze z vnitřně "podmíněného a propojeného souboru ujednání zahrnutého do jedné listiny tvořící vyvážený celek vytrhnout pouze ujednání o kupní smlouvě a posuzovat jeho platnost odděleně, jako by nebyl součástí synallagmatického vztahu bez ohledu na to, zda jsou platné ostatní části tohoto celku", k čemuž předestřel judikaturu Nejvyššího soudu k § 37 odst. 1 a § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Krajskému soudu dále vytkl, že neposuzoval kupní smlouvu se zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni jako celek, ale věnoval se jen části týkající se převodu vlastnictví. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 4. 2020 č. j. 24 Cdo 3254/2019-167 dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelem (formálně) vymezená právní otázka přípustnosti dovolání nezakládá, protože krajský soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Konstatoval, že podstatná (nosná) výtka, kterou stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu, spočívala v tom, že při posuzování platnosti kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2006 se soud nezabýval (ne)oddělitelností ujednání o věcném břemenu od ostatního obsahu právního úkonu a v návaznosti na to jeho platností, neboť právě toto ujednání má s ohledem na neurčitost za neplatné, což Nejvyšší soud považoval za další, v pořadí druhou právní otázku. Podle Nejvyššího soudu ve vztahu k ní stěžovatel výslovně neuvedl předpoklady přípustnosti dovolání, konkrétně, kterou z alternativ u této právní otázky má za splněnou, nicméně z obsahu dovolání dovodil, že i v tomto případě má stěžovatel za to, že krajský soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Shledal však, že stěžovatel neuvedl, od které konkrétní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl krajský soud při řešení této právní otázky odchýlit, a nelze to dovodit ani z obsahu dovolání. Konstatoval, že stěžovatel označil řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, žádné z nich se netýká této právní otázky. Uvedená judikatura je očividně