IV.ÚS 1960/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1960/19 ze dne 9. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 531/12, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2019 č. j. 101 Co 38/2019-1049, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. nezletilého M. R. a 2. nezletilé A. R., v soudním řízení zastoupených městem Hořovice, sídlem Palackého náměstí 2/2, Hořovice, a 3. R. R. jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") zrušil rozsudkem ze dne 8. 10. 2018 č. j. 23 P 179/2014-982 zákaz styku otce s nezletilými dětmi (vedlejšími účastníky 1. a 2.), stanovený rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2013 č. j. 0 P 95/2012-360 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 3. 2014 č. j. 70 Co 72/2014-386 (výrok I). Výrokem II zamítl návrh otce na stanovení rozsahu styku s nezletilými dětmi. Výrokem III změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2013 č. j. 0 P 95/2012-360 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 3. 2014 č. j. 70 Co 72/2014-386. Výrokem IV uložil otci povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Berouně náklady řízení ve výši jedné poloviny s tím, že o jejich konkrétní výši bude rozhodnuto samostatným usnesením. Výrokem V rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. 3. Proti výrokům II a III výše rubrikovaného rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu ve výroku II a III potvrdil (výrok I). Výrokem II rozhodl, že otec je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Berouně náklady řízení státu ve výši jedné poloviny určené samostatným usnesením okresního soudu ve lhůtě 6 měsíců od právní moci usnesení, a výrokem III rozhodl, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení státu ve výši jedné poloviny. Krajský soud shledal, že obě nezletilé děti (mj. i v rámci pohovoru před krajským soudem) jakékoliv kontakty s otcem zcela radikálně odmítají, jejich stanovisko je neměnné. V nejlepším zájmu nezletilých je především zachování jejich duševního zdraví. V průběhu soužití rodičů, v době jeho rozpadu i následně po něm prožívali nezletilí vyhrocené vztahy mezi rodiči velmi úkorně. Ze strany otce ve vztahu k nim došlo i k fyzickému násilí, pro které byl otci zakázán styk s nezletilými dětmi. Narušila se citová vazba mezi otcem a dětmi. Z verbálního i neverbálního projevu dětí je evidentní, že jejich vzpomínky na otce nejsou dobré, vídat se s ním nechtějí, odmítají i písemný kontakt. V průběhu celého řízení otec neprokázal citlivost v přístupu k celé věci, trval na soudní úpravě styku. Ačkoliv mu bylo ze strany kolizního opatrovníka i ze strany provázející organizace vysvětlováno, že je zapotřebí postupovat ve vztahu k dětem mírně, uvážlivě, že se jedná o dlouhodobý proces, v rámci kterého je třeba, aby se zúčastnil také on potřebné terapie, byl otec ve svých stanoviscích neústupný, trval na přímém kontaktu s dětmi, odmítal styk nepřímý. Teprve po vyhlášení rozsudku okresního soudu otec podstoupil terapii od listopadu 2018 do března 2019 se zakázkou na přípravu na styk s dětmi a komunikaci s nimi. V řízení nebylo prokázáno, že by matka (3. vedlejší účastnice) dětem ve styku s otcem bránila, naopak matka s dětmi jako první podstoupila terapii za účelem zlepšení vztahu k otci s možností jejich případného kontaktu s otcem v budoucnu. Otci se však jakékoliv setkávání v podporující organizaci jevilo příliš zdlouhavé, bez rychlého výsledku, a finančně náročné. Otec nechtěl přistoupit ani na nepřímý styk s dětmi s odůvodněním, že nemá zaručeno, že s ním budou komunikovat děti a ne někdo jiný. Teprve pod tíhou dokazování postupně otec tyto své názory upravil, avšak stanovisko dětí se nezměnilo. Krajský soud po zvážení všech skutečností vyšlých v průběhu řízení najevo, při respektování názoru nezletilých dětí podle § 867 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), uzavřel, že v tomto řízení se jedná o situaci, kdy by jakékoliv jiné soudní rozhodnutí nevedlo ke zlepšení vztahu mezi nezletilými a otcem, spíše naopak. Mezi otcem a dětmi jsou narušené vztahy v důsledku nevhodného chování otce v minulosti, narušené vztahy jsou i mezi otcem a matkou. Nezletilý M. je ve věku, kdy si vytváří vlastní názor, je schopen jej prezentovat, ve vztahu k otci je aktuálně radikálně vymezen. Jeho názor na styk s otcem je zcela vyhraněný, na svém postoji setrvává a nechce z něj slevit. Stejná situace je i u nezletilé A., ačkoliv byla v době posledního setkání s otcem velmi nízkého věku. Nezletilým nelze vytýkat, že vzhledem k narušeným vztahům s otcem k němu nemají kladný vztah. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že výchovné působení rodiče na dítě nikdy nesmí překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte tak, aby byly naplněny požadavky stanovené čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. bod 13 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14). Proto nelze po matce spravedlivě požadovat, aby nezletilé děti ke styku s otcem nutila. Rovněž je třeba odmítavý postoj dětí považovat za vážný důvod ospravedlňující i takové rozhodnutí, kdy styk otce s nezletilými dětmi nebude upraven (srov. bod 26 usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1366/17). Zájmem nezletilých je zachování vazeb s oběma rodiči, a to zejména pro jejich další duševní a mravní vývoj, pro uvědomění si sebe sama a možnost vyrovnat se s negativními vzpomínkami ze svého dětství, s nedokonalými vlastnostmi svých rodičů a upevněním si své pozice v rámci rodiny a budoucích partnerských vztahů. K tomu je však zapotřebí, aby si rodiče v rámci své rodičovské odpovědnosti uvědomili, zejména otec, že nebudou-li spolupracovat s odborníky, nejprve každý zvlášť a posléze s nezletilými dětmi, nemůže dojít k obnovení vztahu mezi nezletilými dětmi a otcem. II. Stěžovatelova argumentace 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl zejména, že jestliže obecné soudy zjistily, že nejsou důvody pro zákaz styku otce s dětmi (respektive zákaz styku otce s dětmi zrušily), bylo jejich povinností upravit styk otce s dětmi. V řízení bylo znalcem z oboru pedopsychologie zjištěno, že vztah matky s otcem je velmi vyhraněně negativní a že tento negativní postoj matky je následně přebírán dětmi. Odmítání styku otce s dětmi (tak jak tento postoj byl vyjádřen dětmi u krajského soudu) je zcela jednoznačně ovlivněno matkou. Nejde tedy o otázku, že nejde nutit matku, aby "nutila" děti ke styku s otcem. Otec pak navrhoval pouze asistovanou formu styku, která preferuje zájmy dětí - zlepšení vztahu otce s dětmi ve spolupráci s odborníky. Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za zcela v rozporu se základními právy otce na soukromý a rodinný život i z hlediska toho, že ačkoliv byl zákaz styku otce s dětmi zrušen, a to pravomocným rozhodnutím soudu, fakticky však zákaz styku otce s dětmi trvá, neboť matka vede obě děti k odmítání styku s otcem. Krajský soud pak ostatně překrucuje a účelově dezinterpretuje nálezy Ústavního soudu, které označuje na podporu svých argumentů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vy