IV.ÚS 1960/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1960/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé K. S., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2021 č. j. 7 Ao 10/2021-308, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu označeného v záhlaví tvrdíc, že jím byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 31, čl. 32 odst. 1, čl. 33 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením nepřipustil změnu návrhu na zrušení čl. I. odst. 1 písm. a) a čl. I odst. 2 písm. a) bodu vi) mimořádného opatření vedlejšího účastníka ze dne 6. 4. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-47/MIN/KAN (dále jen "první mimořádné opatření") spočívající v jeho rozšíření o požadavek na zrušení čl. I. odst. 1 písm. a) a čl. I odst. 2 písm. a) bodu vi) mimořádného opatření vedlejšího účastníka ze dne 27. 4. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-49/MIN/KAN (dále jen "druhé mimořádné opatření") (I. výrok), o požadavek na prohlášení nezákonnosti čl. I. odst. 1 písm. a) a čl. I odst. 2 písm. a) bodu vi) druhého mimořádného opatření (II. výrok) a o požadavek na zrušení čl. I. odst. 1 písm. a) a čl. I odst. 2 písm. a) bodu vi) mimořádného opatření vedlejšího účastníka ze dne 4. 5. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-50/MIN/KAN (dále jen "třetí mimořádné opatření) (III. výrok). Nejvyšší správní soud rovněž zamítl návrh na vydání předběžného opatření, aby Základní škole X byla uložena povinnost strpět účast stěžovatelky na prezenční výuce bez užití ochranného prostředku dýchacích cest při výuce a pobytu ve třídě. V odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že napadené první mimořádné opatření vedlejší účastník zrušil v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem druhým mimořádným opatřením, o čemž Nejvyšší správní soud stěžovatelku informoval a současně uvedl, že tato skutečnost podle § 13 odst. 4 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "pandemický zákon"), nebrání dalšímu postupu v řízení, napadené opatření však nelze nadále rušit, lze však deklarovat jeho nezákonnost. Stěžovatelka upravila petit svého návrhu tak, že požadovala deklaraci nezákonnosti prvního mimořádného opatření a dále navrhla, aby soud připustil změnu návrhu tak, že se návrh rozšiřuje o požadavek na zrušení druhého mimořádného opatření. Protože následně vedlejší účastník třetím mimořádným opatřením zrušil i druhé mimořádné opatření, navrhla změnu svého návrhu tak, že se rozšiřuje o požadavek na deklaraci nezákonnosti druhého mimořádného opatření a na zrušení třetího mimořádného opatření. Nejvyšší správní soud vzal na vědomí změnu návrhu spočívající v požadavku na deklaraci nezákonnosti prvního mimořádného opatření. Neshledal podmínky pro připuštění změny návrhu spočívající v jeho rozšíření na druhé a třetí mimořádné opatření. Podle § 101b odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), nelze návrh rozšiřovat o nenapadené části opatření obecné povahy nebo jej rozšiřovat o nové návrhové body, obsahoval-li všechny náležitosti při svém podání. Změna návrhu spočívající v jeho rozšíření na druhé a třetí mimořádné opatření tedy není možná. V rozsudku ze dne 26. 2. 2021 č. j. 6 As 114/2020-63 sice uvedl, že změna návrhu na zrušení opatření obecné povahy je možná v případě, že správní orgán mimořádné opatření v časovém horizontu několika dní zruší a nahradí jiným mimořádným opatřením podobného obsahu. Nejvyšší správní soud však shledal, že závěry daného rozsudku nelze v posuzované věci aplikovat, neboť se týkaly případu, na který nedopadá pandemický zákon. Rozsudek byl vydán před účinností pandemického zákona, kdy zrušení napadeného opatření obecné povahy představovalo odpadnutí předmětu řízení před správním soudem a připuštění změny návrhu bylo výjimečným opatřením, jak zajistit soudní ochranu. Podle § 13 odst. 4 pandemického zákona však již zrušení mimořádného opatření neznamená odpadnutí předmětu řízení, neboť soud může deklarovat jeho nezákonnost. Návrh na přiznání odkladného účinku, který by měl prolamovat dopad prvního mimořádného opatření na stěžovatelku, Nejvyšší správní soud zamítl, protože po zrušení tohoto mimořádného opatření již nemůže u stěžovatelky vyvolat újmu. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka trvá na tom, že Nejvyšší správní soud měl připustit změnu jejího návrhu. Všechna mimořádná opatření vedlejšího účastníka byla obsahově velmi podobná, zásah v podobě povinnosti nosit ochranný prostředek dýchacích cest ve škole stále trval. Na základě stále stejné argumentace tak stěžovatelka napadla i druhé a třetí mimořádné opatření. Závěr o nemožnosti změny návrhu vede k nutnosti podávání dodatečných návrhů, za které je třeba platit soudní poplatky. Vedlejší účastník tak může vydáváním obdobných opatření v krátkém sledu finančně vyčerpat dotčené osoby, které se hodlají proti jeho mimořádným opatřením soudně bránit. Zamítnutí změny návrhu stěžovatelka považuje za formalistické a způsobující odepření spravedlnosti. 4. Za nesprávný stěžovatelka považuje závěr, že po zrušení mimořádného opatření již nelze podat ani návrh na vydání předběžného opatření. Bez vydání předběžného opatření se stěžovatelka nemohla účastnit výuky bez ochrany dýchacích cest a nebylo tak ochráněno její právo na vzdělání a ochranu zdraví. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Napadeným usnesením byly jednak zamítnuty návrhy na připuštění změny návrhu na zrušení opatření obecné povahy (I. až III. výrok napadeného usnesení), jednak jím byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření (IV. výrok napadeného usnesení). 6. Proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření je ústavní stížnost přípustná [viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) či usnesení ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1761/17, bod 8.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz], stěžovatelce se proti IV. výroku napadeného usnesení nenabízí zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k tomuto výroku byly splněny i zbylé předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla totiž podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 7. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti proti výrokům, jimiž Nejvyšší správní soud nepřipustil změnu návrhu, je třeba zohlednit závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.). Podle něj je nepřípustná ústavní stížnost proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Poznamenat lze, že Nejvyšší správní soud aplikoval právě § 95 odst. 2 o. s. ř., a to na základě § 64 s. ř. s. Zmíněné stanovisko pro občanské soudní řízení stanovuje jednak ústavně konformní postup v situaci, kdy proti samotnému usnesení o nepřipuštění změny návrhu není přípustné odvolání, ale kdy je odvolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé (body 16. až 19 stanoviska), jednak v situaci (bagatelním věcem), kdy odvolání není přípustné jak proti usnesení o nepřipuštění změny návrhu, tak proti meritornímu rozhodnutí o žalobě (bod 20.). Z procesního pohledu lze na posuzovaný případ vztáhnout závěry stanoviska vztahující se k druhé zmíněné situaci (bagatelním věcem), neboť proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu není řádný ani mimořádný opravný prostředek přípustný (obdoba nepřípustnosti odvolání v civilních věcech proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby) a ani samotné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž se řízení končí, nelze opravnými prostředky napadnout (obdoba nepřípustnosti odvolání proti rozhodnutí ve věci samé v bagatelních civilních věcech). V takové procesní situaci není podle bodu 20. z