IV.ÚS 1963/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1963/15 ze dne 22. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Rudolfa Oprendeka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 1791/2015-132 a proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014 č. j. 70 Co 248/2014-97, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že soudy na něj retroaktivně aplikovaly novou metodiku Nejvyššího soudu pro určení nákladů řízení pomocí jednotné aplikace § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), což ale podle stěžovatele popírá základní princip stanovení advokátovy odměny, totiž stanovit odměnu podle významu věci. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov ze dne 10. 11. 1981 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, přičemž trest vykonal v celkové délce 400 dnů. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2011 byl (v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. II. ÚS 1828/10) odsuzující rozsudek Vojenského obvodového soudu Prešov zrušen s účinky na území České republiky a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno. Stěžovatel uplatnil u České republiky - Ministerstva spravedlnosti (dále jen "Ministerstvo spravedlnosti") nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné věznění. Ministerstvo spravedlnosti jeho žádosti nevyhovělo, a proto se stěžovatel obrátil se žalobou na Obvodní soud pro Prahu 2, který stěžovateli vyhověl a rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 č. j. 18 C 247/2011-20 přiznal stěžovateli zadostiučinění ve výši 360 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2012 č. j. 70 Co 289/2012-46 napadený rozsudek potvrdil a přiznal stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení. Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli vyplatilo zadostiučinění ve výši 360 000 Kč i náhradu nákladů právního zastoupení před soudem prvního i druhého stupně ve výši 106 440 Kč, ovšem zároveň podalo dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozsudkem ze dne 21. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 417/2013-72 oba rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému řízení. V novém řízení Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelovu žalobu rozsudkem ze dne 29. 11. 2013 č. j. 18 C 247/2011-81 zamítl. Městský soud v Praze ovšem vyhověl výše označeným rozsudkem ze dne 17. 7. 2014 stěžovatelovu odvolání a změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 tak, že žalobě o zaplacení částky 360 000 Kč vyhověl. Městský soud v Praze současně stanovil náhradu nákladů nikoli podle hodnoty věci, ale podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění. Městský soud v Praze na základě tohoto nového výpočtu přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 28 798 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč, celkem tedy 37 026 Kč. Ministerstvo spravedlnosti podalo proti tomuto rozsudku dovolání, jemuž Nejvyšší soud vyhověl rozsudkem ze dne 10. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 5177/2014-122, jímž přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně ve stejné výši jako předtím městský soud i náhradu nákladů řízení před Nejvyšším soudem ve výši 8 228 Kč a konstatoval, že trestním stíháním stěžovatele bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces a v důsledku uvěznění i právo na svobodný život a osobní bezpečnost. Samotný výrok o žalobě na zaplacení částky 360 000 Kč ovšem změnil tak, že žalobu zamítl. Ústavní soud nálezem ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15 vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 5177/2014-122, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta. Porušení stěžovatelových práv tedy Ústavní soud shledal toliko v samotném rozsudku Nejvyššího soudu a nikoli v nákladovém výroku rozsudku Městského soudu v Praze, který je předmětem také nyní posuzované ústavní stížnosti. V návaznosti na uvedený nález zdejšího soudu Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele i Ministerstva spravedlnosti odmítl a uložil Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8 228 Kč. Stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti brojí již pouze proti náhradě nákladů řízení, když opětovně navrhuje zrušit v záhlaví označený výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze a současně v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. Zrušení se však podle stěžovatele nemá týkat výroku I. tohoto usnesení, pokud jím bylo rozhodnuto o dovolání stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že změna ve výpočtu již zaplacených (a posléze právním zástupcem zdaněných) nákladů řízení byla přepočtena v neprospěch stěžovatele tak, že je nyní - jakožto úspěšný účastník řízení - "trestán" tím, že má neúspěšné straně (Ministerstvu spravedlnosti) zaplatit 69 414 Kč, a to jen z důvodu, že je retroaktivně použita jiná metodika výpočtu náhrady nákladů řízení. Stěžovatel namítá, že retroaktivní aplikace nového výkladu ohledně nákladů řízení závažně porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Tato nová metodika, tj. jednotná aplikace § 9 odst. 4 advokátního tarifu na všechny případy nemateriální újmy, popírá podle stěžovatele základní princip spravedlivého procesu, totiž aby náklady řízení úměrně odpovídaly významu věci. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 98/14, IV. ÚS 3380/14 a další) konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů občanského soudního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Shora nastíněné zásady přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení je třeba vztáhnout i na projednávanou věc. Výše popsaná situace, v níž by b