IV.ÚS 1963/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1963/17 ze dne 2. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ludmily Škopánové, zastoupené JUDr. Danuší Matěnovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 101/101b, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 č. j. 33 Cdo 4309/2016-308, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2016 č. j. 20 Co 84/2016-277 a proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 26. října 2015 č. j. 10 C 111/2013-235 a o návrhu na uložení povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení a JUDr. Martina Račoka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") navrhuje zrušení všech v záhlaví usnesení označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), resp. čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a nebyla respektována zásada rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). II. Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresnímu soudem v Semilech pod sp. zn. 10 C 111/2013, z něhož zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") dne 17. 7. 2013 domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem - pozemku st. parc. č. X1, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. X2 a pozemku parc. č. X3, vše v kat. území a obci J. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Žalobu odůvodnila žalobkyně tvrzením, že dne 27. 6. 2011 byla donucena předmětné nemovitosti prodat žalovanému JUDr. Martinu Račokovi (dále jen "žalovaný"), přičemž z důvodu svého zdravotního stavu (neměla při podpisu své brýle) byla uvedena v omyl, byl na ni spáchán podvod, neboť se domnívala, že ve skutečnosti podepisuje zástavní smlouvu k předmětným nemovitostem, nikoli kupní smlouvu. Okolnosti předcházející podpisu kupní smlouvy popsala žalobkyně tak, že za ní přijeli dva muži, se kterými předchozího dne hovořil její syn, s nímž bydlí ve společné domácnosti a požádali ji, aby s nimi jela podepsat a ověřit svůj podpis na smlouvě ohledně zástavy předmětných nemovitostí na úvěr pro syna, na nichž již dříve bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou uzavřel její syn s firmou INVESA s. r. o. na částku 140 000,- Kč. Okresní soud z provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně podepsala kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí dne 27. 6. 2011 v J., její podpis ověřil pracovník Městského úřadu v J. a žalovaný jako kupující si svůj podpis na kupní smlouvě nechal ověřit na České poště, s. p. v Kladně. Žalobkyně jako výlučná vlastnice předmětných nemovitostí je tak prodala za kupní cenu ve výši 920 000,- Kč, přičemž strany smlouvy se podle jejího textu dohodly o vypořádání sjednané kupní ceny tak, že část, ve výši 575 000,- Kč, uhradí kupující JUDr. Martin Račok ve stanovené lhůtě na účet dražební společnosti Dražby.net bezhotovostním převodem na její účet s tím, že tato částka, po odpočtu nákladů vyhlášené, ale neuskutečněné nedobrovolné dražby předmětných nemovitostí, bude (po odpočtu nákladů) sloužit k uhrazení veškerých závazků prodávající Ludmily Škopánové vůči společnosti INVESA s. r. o. Zbývající částku ve výši 345 000,- Kč předal kupující do rukou prodávající. Součástí kupní smlouvy byla i sjednaná rozhodčí doložka. Kupní smlouva byla vložena do katastru nemovitostí dne 19. 7. 2011 s právními účinky vkladu k 27. 6. 2011. Listinou datovanou dne 10. 6. 2013 a označenou jako "Prohlášení o odstoupení od smlouvy" žalobkyně žalovanému sdělila, že kupní cena předmětných nemovitostí neodpovídá ceně obdobných nemovitostí prodávaných v okolí a smlouvu si neměla možnost před jejím podpisem přečíst a prostudovat, kdyby tak mohla učinit, určitě by ji nepodepsala. Kupní smlouvu proto považuje z její strany za uzavřenou v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek a v rozporu s dobrými mravy. Z lékařských zpráv ošetřující lékařky žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně trpí již více jak deset let závažným chronickým onemocněním pohybového aparátu, její kontakt s okolím je ztížen nedoslýchavostí a zrakovou slabostí. Soud prvního stupně při rozhodování o podané žalobě aplikoval na věc ustanovení § 37 odst. 1, § 38 odst. 1, § 39, § 41, § 48 odst. 1 a § 49 a § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák."). Soud poté dospěl k závěru, že ohledně sporného prodeje předmětných nemovitostí byla platně mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, přičemž neplatnost kupní smlouvy nemohla bez dalšího způsobit možnost, že by rozhodčí nález, který byl exekučním titulem ohledně závazků žalobkyně a jejího syna v souvislosti s úvěrovou smlouvou ze dne 19. 6. 2009, byl vydán v rozporu se zákonem, ani problematika právní opodstatněnosti závazků žalobkyně vůči společnosti INVESA s. r. o., neboť jde o vztahy žalobkyně a uvedeného věřitele, oddělitelné od sjednaných obligatorních náležitostí kupní smlouvy, přičemž ani případná neplatnost rozhodčí doložky nemůže způsobit neplatnost smlouvy jako celku. Z provedeného dokazování soud nezjistil důvodnost tvrzení žalobkyně o nedostatku svobody projevu vůle žalobkyně při uzavření kupní smlouvy v intenzitě bezprávné výhružky či fyzického donucení (a žalobkyně takové okolnosti ani konkrétně netvrdila). Nebyla věrohodně prokázána ani tvrzení žalobkyně ohledně relativní neplatnosti kupní smlouvy, kterou údajně uzavřela v omylu. Z provedeného dokazování nebylo rovněž prokázáno, že by žalobkyně od kupní smlouvy platně a účinně odstoupila. Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2015 č. j. 10 C 111/2013-235 žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 4. 2016 č. j. 20 Co 84/2016-277 rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. K projednávané věci odvolací soud pouze doplnil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že její vůle projevená navenek směřovala k podpisu zástavní smlouvy a nikoli smlouvy kupní. Závěrem odvolací soud konstatoval, že žalobkyně si odporuje i ve svých tvrzeních, že vůbec neměla vůli kupní smlouvu uzavřít a nevěděla, že ji podepisuje, přičemž zároveň tvrdila, že tuto smlouvu uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; tato dvě tvrzení vedle sebe nemohou obstát. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2017 č. j. 33 Cdo 4309/2016-308 dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, přičemž konstatoval, že dovolatelka zpochybnila v dovolání správnost skutkových zjištění a její právní hodnocení je založeno na jiných, než soudy zjištěných skutečnostech. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje svoji verzi skutkového děje, která spočívá v jejím tvrzení, že byla dvěma muži dne 27. 6. 2011 "vynesena" ze svého domu, posazena do auta a přes své protesty odvezena na Městský úřad v J., kde jí byly předloženy jí obsahově neznámé listiny, které byla nucena podepsat, aniž byla seznámena s jejich obsahem, resp. protože si doma zapomněla brýle, nemohla si jejich obsah přečíst. Při podpisu listin s ověřeným podpisem se domnívala, že jde o smlouvu zástavní, na jejímž základě bude jejímu synovi poskytnuta půjčka k "přefinancování" již poskytnuté půjčky. O tom, že ve skutečnosti podepsala kupní smlouvu, se prý stěžovatelka dozvěděla až při obdržení dopisu z katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva pro žalovaného na předmětné nemovitosti. Podpis kupní smlouvy považuje proto stěžovatelka za neplatný právní úkon podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. Stěžovatelka poukazuje na své písemné odstoupení od kupní smlouvy ze dne 10. 6. 2013, kde jako nápadně nevýhodné podmínky označila skutečnost, že podle předmětné smlouvy měla uhradit společnosti INVESA s. r. o. veškeré její pohledávky, ačkoli jí prý nic i se synem nedluží, neboť rozhodčí nález rozhodkyně JUDr. Veroniky Fryštákové Šimánkové ze dne 9. 12. 2010, který byl exekučním titulem pro vymáhání pohledávky, je neplatný pro rozpor se zákonem. Okresnímu soudu stěžovatelka vytýká, že neprovedl jí navržený důkaz totožnosti vozidla, kterým měla spolu se synem a svědkem Pošmourným cestovat na Městský úřad v J. k ověření podpisu kupní smlouvy. Okresní soud prý pochybil, když neuvěřil svědecké výpovědi jejího syna, že stěžovatelku k Městskému úřadu v J. nedoprovodil, ale naopak uvěřil svědeckým výpovědím Beneše a Pošmourného. Okresní soud prý bezdůvodně odmítl provést stěžovatelkou navržený důkaz ověření pravosti jejího podpisu na výdajovém dokladu o předání části kupní ceny či ověření platnosti či neplatnosti rozhodčí